Deset let života

Začalo vše nenápadně, vegetariánstvím, makrobiotikou a možná i zbytečným hrabáním se sama v sobě. Najednou mi jídlo začalo vadit, začala jsem vadit i sama sobě a pocit prázdného žaludku mě naplňoval nádhernou čistotou, jistou éteričností a taky pocitem, že jsem „něco víc“.Odmala jsem toužila být v něčem dokonalá a najednou to šlo, aniž bych se o to musela obzvlášť víc snažit. Ani si dnes přesně neuvědomuji, kdy se má anorexie přehoupla v bulimii, vím jen, že příběhy a „dovednosti“ jiných spolutrpitelek mě neodrazovaly, ale inspirovaly. Nejdřív jsem se svou „sestrou“, „nejbližší kamarádkou“ žila ve společnosti, na koleji (ano, také jsem studovala!), pomalu jsem ale začala být úplně sama. Pomohlo k tomu také mé vykrádání všech kolejních ledniček, krádeže jídla v obchodech, v neposlední řadě ale čím dál větší potřeba času, bulimie se odmítala dělit. Nic z toho, co se se mnou dělo jsem ale nepovažovala za větší problém, prostě jsem si říkala, že až budu chtít, tak to zvládnu. Později jsem si už ale říkala, že na to zvládnutí nemám a musím se s tím naučit žít. Moje váha se systematicky pohybovala od 42kg až do 75kg, zrcadlo ale mluvilo vždy jasně:“Jsi Tlustáááá!“Stala jsem se dokonalým teoretikem přes poruchy příjmu potravy, léčila jsem se všude možně (celkem 8x), k tomu jsem se také stala závislá na návykových lécích. Přišla jsem o polovinu vlasů, zničila si zuby tak, že dnes mám místo horních šesti protézu a šetřím na implantáty, vypadala jsem v dobrých dnech na třicet a v těch horších na šedesát, přišla jsem o všechny kamarády, přátele a známé. Mohla jsem si povídat jen s těmi, kdo měli stejný problém jako já, protože nikdo jiný mi nerozuměl a já nerozuměla nikomu jinému. Poslední léčbou byl půlroční pobyt v léčebně závislostí v Červeném Dvoře a tam nastal zlom. Je moc těžké jej popsat na několik řádků, je nepředstavitelné uskutečnit se sebou něco pozitivního během kratší doby než je ta, kterou jsem na to měla já. Pohřbila jsem závislost na lécích i na jídle (nejedení, zvracení, projímadlech). Lze to trochu říct takto: přestalo mě to nejspíš po deseti letech bavit, naplňovat. Vím, že ještě nemám vyhráno, spoustu věcí si do konce života nemohu dovolit – například diety nebo nepřiměřené hraní si na něco, co nejsem. Nové přátele jsem zatím nenašla, ti staří se také nevrátili, nějak víc ráda se také nemám, mám zatím v podstatě chudý život, ale docela se mi chce žít.Myslím, že nikomu nepomohou extrémy, ale vnímání běžných maličkostí, braní života i s jeho obyčejností, protože život obyčejný je- v tom může být jeho kouzlo. Tak co, holky (i kluci), jak dlouho ještě chcete čekat na zázrak?