děkuji Robertovi K.

ahojky, chci poděkovat, už několikrát jsem sem psala, tehdy i když nervičkama někdě… stále v pohodě. Dnes… nervičky se klidní a tělo nechce poslouchat! Tím, že jsem napsala na tuto stránku jsem poznala pár suprových lidiček. Zejména chci poděkovat RObertovi K. který se mi snaží pomoct. asi mi nikdo nepomůže, protože já sama v podstatě nechci. ne, chci, ale nejde to. mám pocit jakoby… stojím na břehu vody. kolem stéká po kamenech průzračná voda, tak ladně se ten vodopád snáší! Na nebi se to hemží ptactvem a po trávě se ženou skupinky pracovitých mravenečků. Krásná představa, snad takový byl můj život (obrazně řečeno) dřív. dnes? Otevírám oči. ale už nestojím na břehu. stojím na vysokém srázu, z nějž se nezadržitelnou rychlostí derou proudy vody. Kameny se mi postupně zařezávají do nouhou. Bolí to. Ptáci kteřá kroužili kolem slunce padají mrtvi k zemi. a těm mravenečkům bych tak ráda řekla, ať zpomalí. Já taky celý život spěchám, a k čemu. Ti ptáci, to jsou mí přátelé. Pomalu se vytrácí. a vodopád?…. vy víte o čem mluvím… papa