Další ze sta

Nemá cenu se zde představovat, protože jsem stejná jako spousta jiných lidí, spojených navždy s pojmy anorexie a bulimie. Nedávno jsme se ve škole učili o těchto „nemocech“ a každé pronesené slovo mě v hloubi duše zabolelo. Často si říkám, že bych stokrát radši byla nějaká tupá tuctová holka, která netuší, co je to problém (respektive vážný problém, ne zlomený nehet nebo přebraný kluk). Procházím tuto stránku a chápu, proč k jednomu blbýmu datu se píše tolik příběhů…ti, co něco trápí se prostě musí svěřit, jinak by to už neunesli. A to je taky důvod, proč sem píšu i já, ta jedna ze sta možná tisíce holek se stejným scénářem. Tak tedy se dám do vylití své duše: byla jsem odmalička tlustá – má doktorka, když jsem zhubla poznamenala, že jsem byla dítě s nadváhou. I dnes jsem malá – měřím 150cm a v sočasné době i tlustá, ale vezmu to popořadě. To, že jsem taková jsem si začala uvědomovat až na osmiletym gymplu, do té doby jsem byla opožděným dítětem. Moje (tehdy)nejlepší kamarádka Katka byla, je a určitě bude hubená jako tyčka, ale ani ona nebyla tím velkým impulsem, jen sem se děsně trápila. Pořádně jsem se rozhodla až později. Je to přesně dva roky nazpátek,bylo mi 14,a tím očekávaným důvodem bylo pouhé zařazení se do subkultury,blíže do punku. Slavní punkeři se se mnou však nebavili, ne protože (jak sem si myslela) jsem tlustá, ale protože jsem mlčela a mlčím a stydím se za sebe dodnes, možná jen víc nebo míň. Chtěla jsem jen trochu zhubnout a zařadit se do stáda s čírem, ale jako u všech jiných i mě se to zvrtlo. Nejhorší to bylo o loňských vánočních prázdninách, kdy si moji blízcí začali něčeho všímat. Brzy po tom jsem byla označena za anorektičku – a to označení bylo oprávněné, lezli mi žebra, byla mi zima, bolela mě hlava, nesoustředila jsem se. Nastoupila jsem z donucení dlouhou šnůru návštěv doktorů, od gynekologie po psychiatrii, psychologii a rodinnou terapii. Za ty dva roky, co se v tom topim, stojím jen na jednom – že všechno si vyřešim sama. Možná jednou, ale teď prý potřebuju odbornou pomoc, říkají. No ale dál k příběhu. Takhle jsem žila dlouho, prožila jsem nádherný jaro a léto, i když jsem se občas přejedla nebo jsem zkoušela zvracet. Nejedla jsem maso – jsem vegetariánka – nic tučnýho, smaženýho,nebo sladkýho. Bylo jasný, že jednou tohle období skončí, ale já tomu prostě nechtěla věřit a na začátku tohoto školního roku jsem měla ještě dost síly, abych bojovala. A taky, že jsem bojovala, ale nemělo to cenu. Trvá to už půl roku a já nejsem schopna to zastavit. O čem mluvim? O druhé fázi mé nemoci – o bulimii. Ač nezvracím jsem bulimička. Každý večer se přežeru vším, co je doma(náše kuchyň je úplně vyjedená), ráno nejim, někdy ani ve škole obědy nemám a večer to samý. Vždy když příjdu domů, zamířím do kuchyně a pak už se neudržím ať je 16:00 nebo 24:00 – já, která dřív jedla max. do 18:00 a ještě to bylo jen jablko. Dnes pro mě není žádný problém sníst naposezení 7 rohlíků s máslem, 500g kostku sýra atd. Nevím kolik vážím, ale abych splnila osnovu, podle které se zde píše, ztloustla jsem nejméně o 15 kg – tedy o něco více než před „nemocí“. Točim se v kruhu a už mě z toho bolí hlava,každý ráno se bjim do školy,všechny pohledy jakoby říkaly, že jsem odporná…a co teprve tělák! A co budoucnost? Je mi 16 let,zajímá mě umění, ráda čtu a poslouchám hudbu. Chtěla bych být sochařkou(mám to krásně naplánované,co?). Má sestra mi říká, že jestli se nevyléčím, zabiju v sobě i to málo, co mě odlišuje a má pravdu. Mám horší paměť a soustředěnost, jsem hloupá, pomalá a o fyzických potížích radši ani nemluvit. Asi chci, aby mě někdo litoval, ale chci taky být jako dřív. Už vám na závěr nic neslíbím, i sliby dané sama sobě jsem dokázala porušit,budu jen čekat, protože sílu snažit se jsem už také vyčerpala. Ale ještě pořád dýchám a žiju a to mě nutí zítra ráno vstát a ne podřezat si žíly (i když by to bylo jednodušší a přijemnější) Nebojte už zde nebudu dál popisovat tento nudný osud. Obdivuji toho, kdo to dočetl až do konce a ráda bych slyšela jeho názor, radu nebo alespoň výčitky. Prosím pište do komentáře. D