Další troška do mlýna…

Píšu sem, protože opravdu ze srdce ráda píšu (jedna z mála věcí, keté dělám opravdu ráda)… a proč plýtvám časem psát zrovna na stránky, kam si chodí zoufat spousta nešťastnic? Protože i já jsem nešťastnice, a věnovat čas pro psaní příběhů z tohoto oboru je mi sakra blízké. Mohla bych psát povídky o životě, nebo básně, což dělám, ale tohle je mi tak blízké… Protože je to z mého života a tak trochu hodně poetické… Suchá fakta asi nikoho neberou. Je to dobré pro srovnání sebe sama s ostatními, ale mě osobně zajímá ta duchovní část onoho duševního onemocnění… Protože ještě před „tím“ jsem byla ač citlivá, tak dost nepoetická duše… I když jako malá jsem psala dost depresivní básničky, ale tak ve věku jedenácti až třinácti jsem byla „konzument“. Seděla jsem u televize a cpala se sladkostma…. Ale pak jsem samu sebe dostala na kolena, bohužel se jaksi nemohu zvadnout. Víte, co je nejsmutnější? Že dobrovolně a ráda. Jsem v těch dvou, A i B až po vrcholek hlavy, ponořená, a cítím se tam opravdu jak rybka… Kdyby mě vyvrhli na souš, brzy bych zemřela… Třeba ne fyzicky, duševně určitě. Už jsem si to ověřila. Do náruče A, ale hlavně B jsem utekla jako do náruče vlastní maminky. Je mi u ní teplo a bezpečně, ačkoliv je dost zlá a krutě si vybírá tu nejdražší daň… No a já jsem plátce, který si drží svou hrdost, ačkoliv je to s placením neslučitelné… Tak jsem se se svým osudem smířila, ačkoliv se to komukoliv bude zdát zbabělé a hloupé. Nejsem zbabělá ani hloupá, tím si jsem naprosto jista. Znám zbabělé a hloupé lidi, a nevidím mezi nimi a mnou sebemenší podobnost. Právě naopak, že jsem tak moc hrdá, a mé ego je jeden obrovský balón, snažím se ho pomocí A a B napíchnout, trochu „odfouknout“… Ne, jako hrdá Štírka si ho stále přifukuji a přifukuji… a zároveň odfukuji a… stav ega se tedy ve výsledku nemění, jen míra depresí vzrůstá…