Co nám dala, co nám vzala?

Zdravím všechny holky i kluky, jsem moc ráda, že jsem narazila na tyto stránky, a že jsem zjistila, že skutečně nejsem absolutně jediná, kdo blbne. Ano blbne. Jinak se to nazvat snad ani nedá. Tak tedy, jak to bylo od začátku? Úplně stejně jako u všech ostatních. V 16ti jsem zjistila, že se začínám trošku zakulacovat, ačkoliv jsem vždycky byla jak „reklama na hlad“. Měřím 172 cm a vážila jsem 54 kg, což je docela hezké. Přesto mě to nestačilo. Nikdy jsem nezhubla do velkých extrémů, ale měla jsem 49 kg, docela dlouhou dobu. Nikdy jsem nezvracela. Stejně se mi začaly strašně moc kazit zuby a padat vlasy. Nikdy jsem nebyla úžasná kráska, ani jsem nějak extrémně nevynikala ve škole, všeho jsem nechala (volejbal, plavání, zpívání), takže mi toho moc nezbylo. S přáteli jsem se rozdělila odchodem na střední, nedřív jsem myslela, že je bezvadný být sám, ale není, teď už to vím. Tak jsem se začala víc zabývat tím, jak vypadám. A začalo peklo. Když jsem byla hubená, tak to bylo v pohodě, jenže pak jsem se začala hrozně přejídat, takhle to trvá doteď. Je mi už 21. Od té doby jsem několiksetkrát ztloustla a zase zhubla, začala užívat laxativa, nic mě nebaví, všechno jsem vzdala (školy), jsem spíš samotář. To mě přivedlo k myšlence, co mi to pitomý hubnutí vlastně dalo? Stres, depky, strach ze všeho, ztrátu sebevědomí, naprostý pohrdání sama sebou. Kluka samozřejmě nemám, protože kdo by stál o takovou divnou holku? Člověk po tak dlouhý době ztrácí naději. Nemyslím si, že v tomhle případě neúspěch posílí spíš naopak. HOLKY, měli by jsme si uvědomit, jestli nám nebylo líp, než tenhle kolotoč začal. I když život není peříčko, tohle nám situaci ještě ztěžuje. A NIKDY NEZAPOMENTE NA TO, ŽE V TOM NEJSTE SAMI!!!!!!!!!!!!! Chci už být v pohodě, ale…ta ..naděje……………nejěk umřela. Mějte se báječně a i když já to nikdy nerozseknu, rozsekněte to aspoň vy a řekněte si chci ŽÍT. Jsme na světě přeci tak krátce. Přeju vám všem velkou víru, nenechte naději umřít. Lucka