Chvála Bohu, konec anorexie!

Drahé holky, tento příběh píšu taky z velké části kvůli vám všem, které s touto nebo podobou nemocí zápasíte či jste ten boj předčasně vzdaly. (Prosím, ačkoli bude kapánek delší, dočtěte si ho do konce!) Ten název mého příběhu není jen pracovní, ale přesně vystihuje mé každodenní díky a zároveň i ukazuje cestu, jak ven z toho pekla! Toz ale od začátku… Pocházím z rodiny, kde nám štíhlost nebyla dána tzv. do vínku, a to ještě sestra byla vždycky štíhlejší než jsem já. Ale obě dvě jsme byly normální holky, neměly jsme nadváhu, ačkoli jsme se jí bály. Protože jsem ale měla problémy od svého 15 roku s menstruačním cyklem, musela jsem brát hormonální prášky a začala jsem rychle přibývat na váze. Po mých 19 narozeninách, v prváku na vysoké škole se jakoby proti mně všechno spiklo ? moje nejlepší kamarádka, vždy mnohem štíhlejší než jsem já, měla neustálé řeči o hubnutí, že musí zhodit, že má břicho… A ačkoli jsem do té doby byla naprosto v pohodě, co se týče své postavy, ráda jsem jedla (ale normálně), najednou jsem se začala víc pozorovat, začala si všímat svých malých špeků a holt, po Vánocích (konec 2002), když jsem jen viděla dalších pár kilo navíc, řekla jsem si, že už nemohu dál přibírat (kdo se na mě má taky dívat), že bych se taky měla umět krotit. Vůbec jsem nevěděla, co je to anorexie, snad jsem ani neznala to slovo a taky mě v té době nedošlo, že holt ta váha roste především kvůli těm práškům. No ale zkrátka, já husa, chtěla jsem vážně zhubnout jen 4 kila (při mé výšce 171 cm jsme měla 65 kg, takže na 61 kg), ale to bylo dole za chvilku a já viděla najednou další mety – 58,55… Pořád jsem snižovala dávky, až jsem se dostala na 50kg (jen faktická poznámka ? já při svých 50 kg skutečně vypadala jak kostra ? fotek z té doby se až bojím; na druhou stranu vím, že každé z nás dal Pán Bůh jiné tělo a někdo má takovouto váhu při stejné výšce úplně přirozeně a zase i naopak). Psal se konec listopadu 2003, měla jsem těsně před zkouškami v 1. semestru v druháku a v ten čas jsem se zhroutila. Začalo to týdenní horečkou, ze které jsem už ?nevstala?. Situace byla ale taková, že jsem si vůbec neuvědomovala, co se děje, tušila jsem, že je něco špatně, ale co? Jedno jsem ještě zapomněla napsat: Od malička jsem věřící, vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Tak jsem se obrátila na Boha – ?Bože, co mám dělat? Co se děje?? A On se skutečně ozval, ačkoli jsem tomu zpočátku nechtěla vůbec věřit. Začaly se mi spojovat malé střípky, kterým jsem dříve nevěnovala pozornost ? otázka mé spolužačky a později i učitelky ve škole, jestli nemám náhodou anorexii, úryvek článku o anorexii a jejím důsledku osteoporóze mi připomněl mé vypadávající vlasy… Tam začalo mé tušení. Prosila jsem Hospodina, abych měla chuť na to, co mám jíst (do té doby jsem každý hlad zaháněla jablky), první byla tvarohová taštička, následovaly další věci, které obsahovaly vápník ? o měsíc později jsem si zašla za doktorkou, a ta mi to potvrdila. Nejtěžší bylo, že naši tomu taky nechtěli věřit, vůbec nevěděli, co s tím, a tak jsem mnohdy bojovala i s vlastními rodiči (že fakt potřebuji i speciální péči v oblasti jídla a taky toleranci ? vím, že to i pro ně muselo být dost těžké se mnou, že se trápili). Snažila jsem se začít jíst, žaludek se urputně bránil, po těžších jídlech jsem dlouho nemohla nic jíst (budete se smát, ale Pán Bůh skutečně mluvil úplně konkrétně- na tohle mi řekl -?Buď trpělivá a počkej si!?). Když jsem se fakt cítila přeplněná, brečela jsem, chtěla jsem to vyzvracet (Boží odpověď: ?Myslíš, že bych tě nechal??). Prostě to nešlo, teď za to moc děkuji, na bulimii bych fakt nechtěla skončit. Další věc: hned nazačátku se mě Pán Bůh zeptal, jestli bych kvůli Němu vzdala školu (teď vím, že to měla být pomoc, že fakt jak nemocné nejsme schopny se učit), ale rodiče mi to zakázali a řekli, ať se to pokusím udělat. Bylo to strašné, ale Hospodin je dobrý! Nebyla jsem schopná se učit, a přesto jsem žádnou zkoušku neopakovala a moje nejhorší známka byla 2 (Tomu skutečně říkám zázrak!) ? na můj mozek byl vyvíjen úplně jiný nátlak, psychický, myslela jsem, že se zblázním, chtěla jsem umřít, nejraději vyskočit z okna, volala jsem, ať si mě Pán Bůh vezme k sobě, proplakala jsem dny, noci, tatam byli můj elán a radost do života, byla ze mě nervózní, ubrečená a smutná troska, ačkoli se mi to před lidmi dařilo částečně krýt. Bylo to peklo na zemi! Nechodila jsem k žádnému psychologovi, neměla jsem žádný návod, jak z toho ven, to všechno zastával Hospodin(Jinak jsem pro, abychom šly za odborníkem a taky požádaly o pomoc přinejmenším své rodiče, ale já ani neměla žádné kontakty…) Pravdou ale je, že mi postupně odpadaly všechny moje aktivity nad rámec školy (nazvete mě možná fanatičkou, ale vím, že mi to Bůh řekl předem, ačkoli tenkrát jsem si myslela, že to není od Něj, nevěděla jsem, proč by to dělal). Celé to období uzdravování by se dalo rozdělit do několika etap ? ta první byla nejhorší, byl to boj se smrtí, něco hrozne silného jde proti vám, neumíte s tím bojovat, je to strašlivý tlak na vaší mysl a v té době bych radši umřela, nevěřila jsem, že to bude někdy lepší (ale zase, právě v tom nejhorším ? nikdo z lidí mě nemohl porozumět, čím si skutečně procházím, natož mě dát naději, že bude líp, ale Bůh mi to opakoval tak dlouho, že bude líp, takže jsem dál bojovala). Konec této etapy mi i oznámil, řekl mi, že to nejhorší mám za sebou. Nevěřila jsem mu, ale skutečně to bylo lepší. V té době jsem si myslela, že jsem zdravá i jsem to našim řekla, ale konec to ještě nebyl. Vše bylo, jakoby vás právě propustili z nemocnice po velmi těžké nemoci a vás čeká ještě dlouhý čas rekonvalescence. Pořád jsem ještě věnovala většinu myšlenek jídlu, byla jsem nervózní, když jsem snědla něco sladkého či co mi nechutnalo, měla jsem pořád touhu hubnout, že to prostě jednou zase shodím, to bylo asi po půl roce, o prázdninách, kdy jsem přibrala na váhu, ze které jsem hubla. Z té doby vím, že ačkoli jsem nevypadla ze společenského života ? úspěšně dokončené zkoušky, ve volném čase jsem stále zvládala převážnou část svých aktivit, o prázdninách jsem jela na dovolenou s přáteli do Švýcarska, že jsem nežila ten život naplno, že všechny prožitky byly jak potaženy šedí. Po roce (podzim 2004) jsem si říkala, že to je už určitě konec, už jsem se mohla soustředit na učení, jablka jsem v té době vůbec nejedla(bylo mi těžkou připomínkou nedávno prožitého), taky jsem se zamilovala. Nebyl to konec, teď to vím, ale nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho, ale zároveň jsem netušila, že to bude jednou tak krásné a super, jak je to teď, zkrátka, že to může být ještě mnohem hezčí! V té době se začal chystat konečný zlom v mé nemoci. V té době jsem sice už normálně ?fungovala?, ale vím, že jsem stále byla smutná, jakoby mi někdo vzal moje já, jehož velkou částí byl i můj smích. S kamarádkou jsme se chystaly na 3-měsíční studijní pobyt v Holandsku v jarním semestru (kvůli tomu musela odpadnout i moje nejmilovanější práce ve volném čase,ale taky nejvíce časově náročná, nezvládla bych udělat zkoušky v předtermínu, což bylo nutné). Na konci ledna 2005 jsem odjela. A tam (měla jsem 68 kg a v průběhu pobytu jsem ještě 5 kg přibrala) se do mě zamiloval náš welcome guide (každá dvojice mezinárodních studentů měla přiděleného jednoho místního studenta, aby jim pomáhal v případě potřeby), což byl mimo jiné krásný, veselý kluk, takový ztřeštěný, oblíben snad u všech děvčat (nejen ve škole). Nevěřila jsem tomu zpočátku, a pak jsem si všimla, že jemu se skutečně líbily víc ty ne úplně štíhlé holky. Ale protože jsme s kamarádkou měly problémy s bydlením, tak jsme u nich i 2 týdny bydlely a já s ním mohla být víc a on nás rozhodně uměl pobavit, rozesmát a víte, co se stalo, ne nevzali jsme se, ale mně se vrátil můj smích, moje radost, jakoby to setřelo to hrozné, co jsem si prožila, naučil mě znovu radovat se z maličkostí v životě. V té cizí zemi jakobych se podruhé narodila! Pamatuji se jeden okamžik na výletě k moři, kdy jsem stála po kotníky v ledové vodě a najednou jsem věděla, že jsem po dlouhé době znovu šťastná, vnímala jsem pohlazení vody, tu krásu přírody kolem, znovu naplno!!! To byla nádhera! Mimo jiné jsme měly bezvadný kolektiv skvělých děcek z různých států, takže se mi ani nechtělo domů. Ale věděla jsem, že musím, že to je potřeba vybojovat i v tom obyčejném, každodenním, všedním životě. Na čem Bůh začal pracovat hned po mém návratu (a to si myslím, že je poslední a třetí fáze), byly vztahy s lidmi (ty mi totiž anorexie všechny ?vzala?, ačkoli jsem se s těmi lidmi nepohádala). Bylo to znovu objevování té nejhlubší hodnoty v lidském životě, jíž jsou vztahy mezi lidmi. Začalo se to lepšit doma, znovu se upevnil můj vztah s kamarádkou (předtím mě Pán Bůh vedl k tomu, abych jí odpustila, vím, že to bylo nutné)… Dnes je 7.11.2005, necelé 2 roky poté, co v hlubokých psychických problémech začal můj boj o život. Mám 75 kg, tedy o 25 více, ale dokonce se na sebe podívám se zalíbením do zrcadla, že jsem pěkná ženská (i když podle BMI mám lehkou ndváhu a vidím sem tam i ty holt ženské špeky). Ale jsem ŠŤASTNÁ! Před 2 lety bych tomu nikdy neuvěřila, že dokážu unést a dokonce se radovat s takovou váhou. Přestala jsem držet diety, mám na to celý život těch pár kilo na normální BMI zhubnout, kdybych chtěla. A když přiberu, tož co, hodnota člověka není jen v tom, jestli je štíhlý nebo oplácanější (i když vím, že nás holky to často trápí). Je to tak super, dát si něco sladkého, když na to mám chuť a beze strachu a děsu, že sz toho kdovíjak přiberu, váha se mi stabilizovala. A zase znovu, byl to Bůh, kdo mě neustále podporoval, abych nehubla, i když dle mého mínění( a později i dle mínění okolí ? už bys mohla hubnout, dřív ti to slušelo víc, a kde mám vzít peníze na nové věci) jsem už byla fakt tlustá. Nakonec se ale změnil i můj vlastní pohled na mé tělo, přijala jsem se taková, jakou mě Pán Bůh stvořil (a taky je mi jasné, že za to částečně může jo-jo efekt). Začala mi chodit pravidelně menstruace. Vím, že je lepší být tlustá než mrtvá. A nevěřte mi, ale kluci po mě fakt koukají a dokonce mi to i říkají! A jen nakonec bych chtěla z celého srdce poděkovat svému Zachránci, své Pomoci v průběhu celé nemoci, jedinému skutečnému Bohu, Hospodinu!DĚKUJI!!! (Jenom, upevnil a utvrdil se i můj osobní vztah k Bohu, protože najednou jsem konkrétně zažila Jeho osobní jednání v mém životě. Doporučuji vám Ho všem jako skvělého Společníka v životě a určitě jako zaručenou pomoc z této ďábělské nemoci, která člověku zničí celý život. On mi ho znovu vystavěl. Znovu dělám tolik věcí, že občas nevím, co dřív. Poproste Ho o pomoc a jen se připravte na to, že jednu věc, kterou bude potřeba udělat, je pokání z nepřijetí vlastního těla. Je to pýcha, protože my samy chceme být něčím jiným, než nás náš Stvořitel zamýšlel mít.)Bůh vám žehnej! Pokud byste se chtěly na něco zeptat, s něčím poradit, jste srdečně vítány na mailu: bergluska@seznam.cz