Chci žít ne přežít!

Ahoj holky, na tyhle stránky chodím už rok, ale až teď jsem se rozhodla vám napsat svůj příběh. Nenapadá mě kde začít tak začnu prostě od začátku. Prakticky od mala jsem závodně tancovala, hrozně mě to bavilo a jelikož jsem vydávala spoustu energie, mohla jsem jí v podobě jídla hodně přijímat. Jídlo jsem nikdy neřešila, jedla jsem si co a kdy jsem chtěla. Pak ale přišlo období kdy se moje zájmy začaly měnit, já se začala měnit a tancování bylo najednou tetam. Moje zájmy se omezily na kamarády a kluky a jídlo a tím se i začala postupně měnit moje postava, začala jsem dospívat a pochopitelně získávala ženské tvary. To se mi ale vůbec nelíbilo, takže jsem začala cvičit. Pak jsem nějaký čas jsem svoji váhu neřešila. Nevim co byl ten impuls kdy jsem si řekla A DOST!!! Vypadáš jak bečka! Přitom sem byla vždycky hubená. Začala jsem sledovat zdravou výživu, stala se vegetariankou a byla přímo posedlá jídlem. Znala jsem nutriční hodnoty téměř všech potravin a stanovila si příliš nízkou hranici 3000 KJ na den. Pak jsem to samozřejmě snižovala a snižovala a každej den hodinu cvičila. Ve škole mi řikali že sem hubená a to mě nakopávalo ještě víc. Pořád se řešilo kdo má jak tlustej zadek, kluci si dělali legraci z holek, ale to je v jejich věku normální. Nakonec jsem asi rok jedla jen 1 jabko denně a 1 kornšpic, doma jsem to dokázala skrývat, ikdyž doteďka nechápu, že to máma nepoznala, řikala mi že sem hubená, jednou i brečela ale NIKDY s tím nic nedělala. V té době, ale ani teď bych ani nechtěla! Pak přišla střední a s ní hromada učení, na co jsem nebyla nikdy zvyklá. Už to nešlo nejíst a navíc se mi narodila moje milovaná sestřička a já byla hrozně šťastná, na jídlo jsem na chvíli zapomněla a jedla prakticky normálně. Ale ta mrcha anorexie ve mě dřímala pořád….. čekala až budu slabá a ona mě převálcuje a převálcovala!!! Ve druháku se moje nejlepší kamarádka, která byla do tý doby v pohodě a pořád řikala že mě nechápe a nutila mě jíst, dostala do nemocnice -diagnóza : mentální anorexie. V tý době jsem byla zase já oporou jí a pomáhala jí, chodila za ní každý den do nemocnice a snažila se jí vrátit do starých kolejí, chtěla jsem mít zase svou super nej nej kámošku. Krátce po tom jsem začala mít výčitky jak vypadám a závidět jí, že ona byla tak krásně hubená, brečela sem nad nedopnutými kalhotami z nějaký 6 třídy a řekla si že je prostě obleču. Jenže jsem jídlo natolik milovala abych se ho vzdala, že jsem si řekla že to¨zkusim vyzvracet. Nejdřív mi to nešlo, málem jsem se udusila když jsem si tam strkala prsty a prostě nic. Řikala jsem si že nejsem jako ty bulimičky co se narvou k prasknutí a jdou zvracet. Já jim málo. Jenže rostla chuť a řekla jsem si když už tak už. Snědla jsem tunu čokolády a šla na záchod. Přišla jsem si odporná že to dělám ale zároveň mě to uspokojovalo, cítila jsem se skvěle. Tohle jsem dělala tak 1 za měsíc, pak jednou týdně, pak každý den. Vydržela jsem 2 měsíce a pak to zase porušila. Nikdo nic nevěděl, jen moje nej kámoška a pak teta, který jsem to taky řekla. Tak moc jsem se za to styděla a stydim, nedokážu ani vyslovit slovo bulimička, nejde to. Když si někdy přečtu že princezna Diana trpěla bulimii, divim se že byla plná síly na to všechno co udělala. Protože mě ta síla po čase opouštěla. S bulimií jsme chtěla zkončit a před 3 měsícema zkončila ale už jsem nedokázala normálně jíst, zakázané potraviny jsou pro mě téměř všechny. Když něco sním, cítim se jako po kachně s knedlíkem, cítim všechno, každý sousto, doktorka mi vypracovala plán přibírání ? kilo týdně, takže jsem teď musela jíst a to HODNĚ! Po týdnu jsem přibrala 2 kila a byla celá šťastná, zato já se cítim pod psa, už nechci dál přibírat, dalších plánovaných 6 kilo by mě zabilo! Měřim 155 cm a vážim 37 kilo, připadám si odporná, tlustá, nad každym snědenym soustem prolévám krokodýlí slzy. Nechci zvracet!! Ale nedokážu normálně jíst. Buď bulimie nebo anorexie. Chci se z toho dostat, chci se zase smát, užívat si života, letos maturuju, nedokážu se soustředit na učení a přitom škola je pro mě vším. Když čtu vaše příběhy, tak je to jako bych se dívala do zrcadla, vidím se v nich. V některých víc, v některých míň ale vaše chuť vše změnit a síla to změnit mi dodává odvahu a říkám si, že to taky musim dokázat. Musim, nechci umřít! Vážně ne! Chci se léčit a vyléčit, chci přemýšlet jinak a budu se snažit nepolevit a vydržet až do konce. Přeju nám všem hodně sil na té dlouhé cestě, která nás všechny čeká Mia