Chci Vám jen poděkovat

Ahoj holky, Zhruba před dvěma měsíci jsem na tuhle stránku natrefila poprvé, byla to docela náhoda, úmyslně jsem nic takového nehledala…Když jsem si ale četla ty děsivé příběhy, běhal mi mráz po zádech! Vždyť ty příběhy byly o mě, jeden, druhý, desátý, všechny mi byly podobné a mě to tehdy úplně rozhodilo. Nejspíš proto jsem se tenkrát rozhodla napsat jak to se mnou je a musím říct že to bylo to nejlepší co jsem udělala. Poprvé promluvit…do té doby nepředstavitelná věc. Všechno jsem si začala uvědomovat, že to skutečně není normální, každej den utratit spousty peněz za jídlo a vzápětí ho jít vyzvracet, že není normální už v práci přemýšlet co si udělat k jídlu aby toho bylo co nejvíc a stálo to co nejmíň. Že zkrátka není normální uzavřít se do svého zvráceného světa, kde není nic jiného než únava, vyčerpanost a deprese. Pomohly jste mi, vy všechny a já se rozhodla, konečně se rozhodla, že to musím změnit. Můj odevzdaný přístup se po pěti letech změnil a já začala bojovat sama se sebou. Včera jsem oslavila dva měsíce normálního života a jsem šťastná že vám můžu napsat, že to jde, ono to opravdu není tak těžké ale důležité je se rozhodnout, opravdu se rozhodnout a jít za svým cílem stůj co stůj Tolik věcí se teď změnilo, lidi kolem mě mi říkají že jsem rozkvetla a že mi to teď sluší, konečně mám nějakou energii a chuť do života. Jsem na sebe pyšná a těším se na svůj život. Konečně jsem chytla ten správný směr. Od října nastupuju na VŠ a s mým přítelem plánujeme budoucnost. Jednou mu to třeba všechno povím, jako to teď říkám Vám.Zasloužil by si to, protože i on byl moje motivace proč začít. Nikdo mojí nemoc, tu zákečnou a hnusnou nemoc neobjevil za celou tu dlouhou dobu. Dávala jsem si skutečně záležet abych v očích druhých vypadala jako sebevědomá a vyrovnaná holka…jak zoufalý!… Konečně nemusím nic skrývat a spadla ze mě kupa výčitků a obav o své zdraví. Ani Vám nemusím říkat jak se za pět let s bulímií dokážete zničit, vlasy, zuby, tlak, špatná pleť, špatnej zrak…následky si ponesu už po celý život ale snad už to teď půjde jenom k lepšímu. Já vím, dva měsíce ještě nejsou žádnej zázrak, ale tak nějak si věřím že to dokážu, protože já vždycky byla tvrdohlavá a když jsem něco chtěla zvldánout, tak jsem to prostě zvládla. Důležité bylo chtít. Rozhodně teď nemám chuť začínat znova s přejídáním, dokonce mi teď představa že bych měla něco vyzvracet připadá úplně nechutná a rozhodně ne normální jako dřív! Chci vám jen říct princezny moje utrápený, jděte do toho. Udělejte to jako já, prostě se rozhodněte. Není to snadné,já vím, ale jde to a to je hlavní. Přestaňte se řešit a ničit svoje tělo i duši,těšte se na to, že začnete konečně žít. Je to jenom ve vašich rukou a já vám radím začít teď hned. Všechny tu máte stejný problém, tak si tu najděte kamarádku, jednu, která vás bude podporovat, bude vám psát a hned na to nebudete samy. Já si tu jednu takovou holčinu našla hned na poprvé a píšeme si pořád. Ona je moje sluníčko a mám jí opravdu ráda. Společně nám ty úspěchy víc chutnají a to je dobře. Děkuji ti Marcelko! Je skvělé, že takovéhle stránky existují a já vám chci poděkovat, možná jste mi zachránili život!!!