Chci se smát!!!

poslední týden dost o všem přemýšlím a musím říct, že je mi hrozně. Je mi hrozně z toho, když se podívám do zrcadla, je mi zle z toho když jím. Kdykoliv, když jsem držela dietu, tak to bylo v pohodě, když jsem zhubla, tak jsem byla ráda, když ne tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Ale teď? Teď je vše jinak. Od té doby, co jsem od loňska zhubla 10 kg a pak během chvilky jsem je nabrala zpátky, tak se ve mě asi něco zlomilo. Nevím, co a proč, ale vím, že jsem už jiná. Bolí mě pohled do zrcadla, nemůžu se na sebe ani podívat, abych si neřekla, jsi hnusný tlustý prase. Jen žeřeš, podívej se na sebe, jak vypadáš. A co já na to? NEJÍM!!!!!!Nemůžu, prostě to nejde. Když se najím, tak je mi ze sebe špatně (ne snad ani od žaludku, jako spíš psychicky), cítím se hrozně. Když nejím, tak je vše OK. Nic mě netrápí a já vím, že budu za chvíli hubená, hubená jako kost. Budu se všem líbit a hlavně budu šťastná. Já vím, že mi asi nevěříte, ale já budu opravdu šťastná. Kouknu se do zrcadla a uvidím tam jinou osobu, krásnou štíhlou. Už se nebudu muset halit do tlustých svetrů a volných kalhot (abych schovala špeky), budu moct nosit sukně a přilíhavý trička. A to pak budu šťastná. Budu se moct konečně usmívat. Budu v pohodě. Chce to jen vydržet. Teď, každou vteřinu svého života myslím jen na jediné, jak co nejrychleji zhubnout. Jsem proto ochotná udělat vše. Já vím, že je to vše psychického rázu (dětství a život), ale je to prostě ve mě. Občas si připadám jako ve vězení. V tom nejhorším vězení jako existuje. Jsem uvězněná ve vlastním hnusném těle a trpím. Trpím strašně moc, N E N A V I D Í M S E!!!!!Je to ten nejhorší pocit, jaký lze zažít. Nemůžu se na sebe ani podívat, každou chvíli stojím na váze. Ach jo, kdyby to tak šlo jako v Arabele. Jen bych otočila prstenem a byla bych šťastná. Za tyhle stránky jsem moc vděčná jejím zakladatelům. Můžu se tu vyzpovídat a vím, že mě nikdo kritizovat. NIKDO. A také těmto stránkám vděčím za kamarádku. Poznala jsem tu strašně moc fajn kamarádku. Jsem ráda, že jsme se poznali, je strašně moc hodná a je to ten nejbáječnější člověk, jakého lze poznat. Děkuju ti Mariko, za vše. Mám tě moc ráda. Teď ještě trochu k mému problému. Můj asi největší problém bude v tom, že se nemám ráda. Já to vím, ale nemůžu s tím nic dělat, i když jsem se moc snažila. Slíbila jsem to i Marice, že se zkusím naučit mít se ráda. Ale jsem slaboch, nejde to. Nejde. Ten pocit, když stojím nahá před zrcadlem se ani nedá popsat. Opravdu je mi ze sebe samé zle. 2 roky jsem užívala projímadla a zhubla jsem. Pak už psychicky skoro na dně sil, jsem poznala Mariku. S ní mi bylo hned líp, slíbila jsem jí, že budu jíst normálně, že se budu mít ráda, ale vážně to nejde. Mrzí mě to. Mám sny, ve kterých jsem krásná a štíhlá a já věřím tomu, že do vánoc se mi tento sen (alepoň co se týká štíhlosti splní). Musí. Teď opět užívám projímadla a čípky. Jsem v tom opět znova, jen s tím rozdílem, že předtím jsem u toho jedla, teď už se snažím i nejíst. Bože, ať už jsou ty špeky pryč. Jediné na co poslední týden myslím, je to, proč nenávidím své tělo. Proč zrovna já? A nic mě nenapadá, snad jen to, že kdybych nežrala, tak bych byla štíhlá. Vím, že je to v psychice, ale já se nechci a nepotřebuju léčit. Až zhubnu, tak budu šťastná a to mi bude stačit. Vím, co si o mě asi myslíte. Znám vaše příběhy, a právě proto sem píšu. Jsme na tom všichni stejně, touha zhubnout, nás sem všechny dovedla. Je to tak? Vím, že je nás určitě víc, ne jen já. Také se vám hnusí vlastní tělo? Také je vám špatně když se kouknete do zrcadla? Nenávidíte se? Je to cesta. Ale každá cesta má svůj cíl – svůj konec. Ten můj konec = štěstí = štíhlost. Mariko, ještě jednou ti děkuju za to že můžu být tvojí kamarádkou. Kdybyste chtěli, klidně mi napiště. Budu ráda, když si o tom budu moct promluvit s někým, kdo tím prochází také. cts55@tiscali.cz