Chci být taky chudáček

Jak už to tak chodí, na začátku bylo slovo, ale to slovo nebylo Bůh, ale něco jako „oplácaná“. Dlouho mi bylo celkem jedno že mám pár špíčků, nepřipadala jsem si nijak tlustá ani tenká, prostě tak nějak akorát. V sedmnácti jsem vážila 57kg na 168cm. V té době jsem hodně chodila na diskotéky a tam se občas našel nějakej opilej idiot, co vám s chutí poví jakej máte pupek. To už jsem se nad sebou začala vážně zamýšlet, ale pořát jsem to moc neřešila, občas chvilku dietka, potom zase normál. Ale do 21 jse přibrala ještě 2 kila a to už bylo moc. Řekla jsem si že nad 60 nechci. Nevím co je příčinou mojí nemoci, ale vím určitě, že tohle s tím má alespoň trochu společného. Mám bráchu, který je o tři roky starší, měří asi 175 a váží 57kilo. Je úplně průsvitnej. Už na fotkách z dětství je to znát – tříletej hošík zavalenej půlroční sestrou. Na fotkách kde jsem před ním mu kouká jenom hlava. Bydleli jme dlouho v domě společně s babičkou, která umí výborně vařit. Jenže jsem si brzy začala všímat, že oni to jídlo vnucujou pořát jenom jemu. To bylo jak je ten kluk hubenej, musí jíst aby nebyl nemocnej. O mě se tolik nestarali, byla jsem vždycky baculka. Já vím že to nemysleli zle, prostě o něj měli strach, to je normální. A le já celej život toužila po tom aby měli strach i o mě. Mockrát mi mamka řekla : „o tebe se nebojím, ty jsi taková silná“ (jako psychicky). Ale to vůbec není pravda! Vždycky jsem si všechno brala, trápila se věcmi, který nikoho ani nenapadly. Jen jsem to nedávala znát. Taky brácha dostal veledar za to, že se dostal na vejšku. Stejně ji nedodělal a po roce odešel, ale dary dostává dál (od táty), má taky vždycky vyšší kapesný. Když se zeptám proč, táta mi odpoví že pomáhá a já že si to nezasloužím. Na vysoký studuju už třetím rokem, ale odměnu jsem žádnou nedostala. Mně je to podělaný auto ukradený, já o něj ani nestojím, chci jenom slyšet že jsem dobrá. Táto, co musím ještě všechno dokázat, abych si zasloužila tvoje uznání? Proč vidíš pořát jenom jeho? Copak jsi slepej? Já jsem přece taky tvoje! A nejsem taková nicka jak si myslíš. Proč máš pro mě jenom výčitky? A tak přišla chvíle, kdy jsem si řekla, že budu vypadat tak, jak se cítím uvnitř. Začalo to nevinnou dietou – po dvou hodinách malé porce. Jenže ty porce byly stále menší a menší. Když jsem vážila 50 kilo, bylo mi asi nejhůř, protože jsem v tu dobu skoro nejedla. Bolelo mě dokonce i chodit a večer, když jsem šla hladová spát, jsem brečela únavou. Tak jsem začala trochu víc jíst, přidávala jsem si 100kJ denně, jenže jsem se za chvíli začala šidit menšíma porcema než bylo v plánu. Moje nejnižší váha byla 43,5 kg. V tu dobu jsem se začala střídavě přejídat, střídavě jsem hladověla. Mám sestřenici, která měla anorexii asi před rokem. Moc mi pomáhá, nutí mě jíst. Kdykoli jí můžu zavolat a ona mi rozumí a vždycky mi poradí. Donutila mě začít jíst. Takže už pátý den jím, ale ne normálně. Jím pořát a hrozně moc. Už se nevážím, ale cítím jak tloustnu, jak mi jsou těsný kalhoty a nenávidím se za to. Vím že z toho nejsem venku a bojím se že začnu zese hladovět. Já nechci být jako předtím. Chci být hubenej chudáček jako je brácha. Chci aby mě naši měli rádi jako jeho.