cesta z bláta

Ahoj kočky, je mi 23let a už šest let bojuju s bulimií.Už ani nevim proč přesně jsem začala.Snad jednoduché hubnutí, nadvláda nad sebou sama, možná únik od všedního světa.Byla jsem mladá(to jsem pořád) a hlavně hloupá, to už se snad trochu zlepšilo.Nechala jsem se ovlivnit světem kolem sebe.Někde jsem si přečetla, že holky, co zvrací zhubnou, tak proč to také neskusit, je to snadné.To další co psali v tom článku už mě nezajímalo a mělo, rizika, ztráta identity, deprese, slzy a věčný kolotoč ze kterého se špatně leze ven. Jsem docela uvědomělá, takže jsem se několikrát pokoušela léčit.Teď už vím, že ani pevná vůle, ani doktoři, léky, léčitelé(to vše jsem zkusila) NESTAČÍ.Podle mě se k tomu člověk musí dopracovat a tak nějak dospět,smířit se sám se sebou.Někomu pomůže láska, práce, koníčky, přátelé, někdo musí spadnout úplně na dno aby měl chuť zase se postavit.Já a doufám, že mi to vydrží, jsem k tomu právě dospěla.Uvědomila jsem si, že chci být zas ta zdravá veselá holka, kterou jsem ztratila.Už měsíc nezvracím!!!!!!To už se mi dařilo i dřív, ale ne tak jako teď.Naučila jsem se mít jídlo ráda a snažím se mít ráda sebe i svoje tělo.Už nemám odpor k tučným jídlům…V klidu si dám, smrzlinu, čokoládu i knedlíky.Pravda, žaludek na to není zvyklý, takže někdy bojuju s bolestí, ale úspěšně to překonávám.Je to krátká doba a rozhodně nemám vyhráno, ale už teď na sobě pozoruju, že mám stále víc a víc čemu se smát.Taky pozoruju pár kil navíc, ale i stím jsem smířená a dokonce se těšim až mi trochu vyroste zadek.Chci říct všem sluníčkům co čtou tyhle články, že to stojí zato, znovu žít a vyhrabat se z bláta.JDE TO HODNĚ POMALU, ALE JDE TO. …………………….