Cesta od anorexie k bulimii

Ahojky, jsem na těchto stránkách poprvé, kuriozně jsem sháněla info o petici Doc. Papežové, pro svou seminární práci na gender studies, právě o Kultu štíhlosti. Začetla jsem se tu ale do různých příběhů, které k tomu mému mají hodně blízko. Až mi vyhrkly slzy, když jsem četla tak podobné věci a uvědomila jsem si že já v sobě tyto problémy dusím, tak jsem rozhodla přidat jeden odstrašující, zoufalý příklad. Začalo to v 9. ročníku na základce byla jsem, taková klasická boubelka, i když jsem sportovala, Občas jsem samozřejmě zaznamenala narážky spolužáků, kluků na mou postavu. A tyto občasné narážky mě dohnaly k tomu že jsem za 2 měsíce shodila 26 kg tedy přesně z 85 na 59 a to při výšce 180 cm. Celé dny jsem nic nejedla vůbec nic, pila jsem jen vodu, jednou jsem tak vydržela 5 dní a ten pátý den jsem se už nemohla zdvihnout ráno z postele. Pamatuju si, že jsem byla bezradná, pořád mi bylo na omdlení, byla jsme bledá, ale strašně zabejčená měla jsem v sobě ještě dost síly, nakonec jsem se zvedla. Doma nic nepoznali, byla jsem ještě oplácaná, pak už spíš oteklá o víkendech jsem však jíst musela aspoň oběd s rodinou, to jsem pak začala jídlo zvracet. Také jsem strašně cvičila, jezdila na kole, vyrážela jsem na celé dny, hlavně víkendy abych nemusela jíst. Neměla jsem žádnou energii, byla jsem nervní. Klasika. Když už to na mě začalo být vidět, máma začala mít podezření, začala mě sledovat. Rvala do mě jídlo a vyhrožovala mi psychiatrií, hlídala mě jestli to jídlo nevyzvracím. Hubnutí se na chvíli zastavilo. Pak přišla střední a nemohla mě tolik hlídat. O to víc jsem začala sportovat, byla neustále nalezlá v posilovně, jídelnu jsem za ty čtyři roky neviděla zevnitř, každý konec roku jsem musela doma vysvětlovat proč jsem nechodila na obědy. Vždycky jsem to okecala. V prváku mě kamarádky daly přezdívku mori=jako smrt, byla jsem bílá, kostlivec místo břicha kráter. Ale pořád jsem byla nešťastná, mám strašně velkou mohutnou kostru po tátovi, široké boky, připadla jsem si strašně tlustá. Kluka jsem žádnýho neměla, prý se mě všichni báli oslovit, že jsem vypadala jak nafoukaná modelka. Ale přesto jsem nějaké lásky měla, pak přišla větší, které jsem ten problém řekla, snažili jsme se to řešit. Docela to šlo přibrala jsem 65 kg, přestala jsem hladovět a začala jsem normálně jíst, ale pak jsem přibrala další tři kila. Můj ex přítel mi začal říkat že bych měla zhubnout. To mě teda dorazilo. Začala jsem všechno zvracet, něco jsem vyzvracela a dvakrát tolik jsem toho zase snědla. Snažila jsem se mu zalíbit, ale když jsem pak zase shodila už jsem mu nevěřila, že vypadám dobře. Tu nedůvěru mám dodnes, i ke svému nynějšímu příteli. Do čtvrťáku jsem měla váhu +- 65 – 70 víc ne. Ale 4 měsíce před maturitou jsem si zlomila páteř, byla jsem 3 měsíce upoutaná na lůžku. Přebalovali mě jak mimino, a samozřejmě krmili, chodit jsem nemohla, byla jsem bezmocná. Přibrala jsem 15 kilo, do té doby mě neznámou celulitidu, ochablo mi veškeré svalstvo. To bylo před třema rokama dnes chodím, sedím jen s kruhem, nemůžu už sportovat tak jako kdysi, mám každej den bolesti, přežírám se zvracím. Připadá mi to už jako rutina po těch sedmi letech, nejhorší je že to není jen nemoc která mi huntuje tělo, ale taky peněženku. Kdybych měla spočítat kolik jsem utratila za jídlo, bude to úctyhodná částka. Přes všechno se pořád snažím nejíst vůbec nic, hubnout, když to poruším cítím se jak zpráskanej pes . Je to začarovanej kruh ze kterýho je dost těžký vystoupit. proto fandím všem který z něho právě vystupují. A odrazuju všechny kdo by se chtěli postavit na jeho okrah nebo vstoupit do něj.