bludný kolotoč depresí

Toto se mi nepíše lehko. Táhne se to už asi přes rok. Ve svých 14letech jsem zhubla 7kg za 2měsíce…z 64kg na 57kg. Byla jsem strašně šťastná, jedla jsem všechno, ale začala jsem jezdit na kole, dělat dlouhé procházky, nijak jsem se neomezovala, k snídani jsem měla třeba i 2koblihy, prostě pohoda, myslím, že to byly mé nějšťastnější chvíle. Pak jsem šla do prvního ročníku střední školy. Máme tam opravdu skvělou partu. Během léta jsem se tak trochu namočila do anorexie, protože jsem přestala mít chuť na jídlo, ale pak se přece jen mým rodičům podařilo mě donutit jíst. Tak jsem postupně přes školní rok nabrala vše zpátky. Byla jsem z toho hrozně nešťastná a ještě jsem. Všechno se zvrtlo po lyžařském výcviku v prváku. Přijela jsem a měla jsem 61kg, byla jsem ráda, že jsem zhubla aspoň něco a tak jsem chtěla hubnout víc, jenže to nešlo. Vždycky jsem přišla ze školy hladová jak spisovatel a protože musím dojíždět autobusem docela daleko, tak jsem se nacpala vždycky dost pozdě. Mívala jsem stále větší deprese, až jsem se vždycky, když jsem po ránu stoupla na váhu a přibrala jsem, mlátila pěstmi do nohou. Mívala jsem velké modřiny, které bývaly dost nápadné na hodinách tělocviku, kdy jsme mívali plavání, ale vždycky jsem to nějak ukecala. Moje matka mě neustále shazovala, když mi kupovala oblečení, že určitě ještě přiberu, tak potřebuju větší, vyřvávala to na celý obchod. Stále jí chci dokázat, že nejsem tak neschopná, že i já něco dokážu, ale zatím se mi to nedaří. Postupně jsem přecházela k ostřejším předmětům. Byly to třeba jen špendlíky, a podobně. Stále jsem do sebe bila pěstmi, mívala všude modřiny, až jsem do sebe začala řezat žiletkami. Mám zjizvené ruce a vždycky, když mám depresi, tak se pořežu. Začalo to kvůli jídlu a pokračuje to do teď. Teď se pokouším zhubnout, jenže se vždycky přejím šlehačkou či něčím podobným. Hlavně sladkým a pak se za to nenávidím. Teď je mi 16, na výšku 165cm mám mezi 60-63kg…vždycky, když přiberu, tak se za to zbiju, nebo pořežu. Zní to asi divně, já vím, ale nemůžu si pomoct. Když se přejím, udělám si hrozně silný projímací čaj a radši snáším v noci křeče, než abych se ráno probudila s kilama navíc. Rozhodla jsem se, že přes školní rok konečně přestanu jíst, protože na to asi stejně nebudu mít moc času. Navíc, když se najím, nejsem vůbec spokojená, je mi špatně a tak nějak divně, už nevím, co je to radovat se, smát se, nenávidím se a nevím, jak přestat. Rodiče mě pořád deptajím, pořád mi něco vyčítají, pořád se mi vysmívají. To mě taky dostává na kolena a už asi nemám sílu se zvednout na nohy.