Běh na dlouhou trať

Ahoj, nevím jak vás všechny oslovit, tak vás prostě jen pozdravím. Před třemi lety nade mnou zvítězila bulimie. Byla jsem vrcholová krasobruslařka, měla jsem partnera, který mne dennodenně zvedal…váha se pro mne stala vším, na čem závisela moje budoucí „kariéra“(aspoň já jsem to tak vnímala). Vzor mého bulimického záchvatu: Běžný školní den – ráno jsem brzy vstala tak před 6 hodinou a snědla jsem třeba 6 krajícu chleba, jogurt, hromadu vloček, jablko, máslo s cukrem a moukou nebo vejce s cukrem, nebo máslo s kakaem. Šla jsem zvracet. Ve škole jsem se snažila vydržet do velké přestávky a pak jsem udělala nájezd na bufet a koupila si třeba 2 velké rohlíky se slaninou, 2 nebo 3 balení tyčinek nebo chipsu, čokoládu a pak jsem ještě škemrala po spolužačkách (je mi na nic, když si na vzpomenu) a šla jsem zvracet (třeba uprostřed hodiny) Potom oběd ve školní jídelně: vždycky jsem žádala „hodně polívky“ pak druhé jídlo i dva přídavky + dojídavky za spolužačky, někdy ještě bufet a 4-5 skleniček pití a pak rychle na záchod. Ze školy do supermarketu: rodinné balení chipsu, instantní čínské polívky, párky, arašídy, křupky, majonézové saláty, krekry a rychle domu. Přejídala jsem se už po cestě. Doma jsem se nejdřív vyzvracela a pak jsem u telky konzumovala nákup. Když došel pokračovala jsem domácíma zásobama: rýže, těstoviny, mouka, vejce, pečivo… Večer jsem nervózně čekala až mamka přijde z práce a donese nákup a pokračovala jakoby večeří. Usínala jsem totálně vyčerpaná třeba v 8 hodin s šílenými pocity viny. Dnes se již snažím léčit. Byla jsem hospitalizována v nemocnici přes dva týdny na psychiatrii. Docházím pro antidepresiva a k psychologovi, kde hledám nikdy nevlastnící sebeduvěru. 20 hodin denně myslím na jídlo, je to strašně těžké, ale snažím se usilovně. Nejvíc mi pomáhá muj přítel. Chci mu tímto poděkovat a říct mu, že ho strašně miluju a nikdy nezapomenu na to, co pro mne kdy udělal. Vám ostatním přeji hodně štěstí.