Báseň ze života

Měla sme depresi. Nevěděla co dělat. Tak sem napsala můj příběh do básničky. TO JE ŽIVOT Začalo to tak nevině, Kvůli blbé kravině. Jen shodit pár kilo, Ale mě to nestačilo. Ještě málo, maličko, Domotat to klubíčko. To klubko vůle, To klubko sil. Kdo ho nikdy nenosil. Nepochopí, Nenajde. Odpověď, Oč tu vlastně jde. Chtěla jsem to zastavit, Nejbližšího poprosit. O pomoc, O radu, Jak utéci z tohoto zamklého hradu. Nešlo to, Nevím proč. Byl to nezastavitelný kolotoč. Jezdil nahoru a dolů. A já sem se nerada vracela domů. Otázka: co jsi dnes jedla? Mě dostávala do smutku a depresí. Kdo tu bolest uhasí? Kričela jsem tiše. Sklíčená má duše. Cítila smutek, Ale nechtěla žádný dotek. Vstup do kuchyně, Kde toho bylo čím dál méně. Byl jak vstup do hrobu. Kam já se potom zahrabu? Byla jsem děsná. Nesnáším když mě honí mlsná. Chtěla bych jěště víc, Ale v ledničce nezbývá skoro nic. Jak kdyby to bylo trestné, Hledám něco ostré. Řízla jsem se do ruky, Zapoměla na všechny nátlaky. Nazouvám běžeckou botu, Následuje trápení v potu. A tak to pokračovalo, A čím dál hlouběji se to dralo. Do toho dne. Kdy si se mnou máma sedne. Na sedačku v nemocnici. Kde je to tak skličující. Sedm týdnů. A vracím se domů. Naplněná štěstím, strachem, A nepopsatelným pocitem. Trápí mě nesrovnalost v hlavě. Nevyhnu se stravě. Ani nějak nechci. Dalo by to práci. A nerada bych se tam vrátila. Když mě už doktorka pustila.