B e s t i e

Muj zivot se nelisi nijak zvlast od zivotu vsech tech trpicich osob, co se sveruji radeji webu nez zivy lidsky bytosti. Vetsinu z nas uziraj bestie. Jsou schovany v nasi hlave a malokdy vyjdou na svetlo, kde by se jim mohlo neco stat. Tak s nima proste prezivame… (Potkalo me v dobe mych „teens“ par neprijemnosti, ale nijak jsem to neresila. Hodila jsem to do kose na spinu a zapomnela. Neni to omluva pro moje pozdejsi chovani, ale myslim si, ze to melo dost velikej vliv na to, jak sama sebe od te doby vnimam.) Da se rict, ze az do stredni bylo vsechno v pohode. Kolektivy byly teda strasne nesourody a nikam jsem v podstate uplne nezapadala, ale porad jsem mela kolem sebe lidi, ktery si nemysleli, ze jsem divna intouska s futralem, kterou zajima jenom Beethoven a Mozart. O prazdninach, kdyz mi bylo zrovna sestnact jsem pribrala svou prvni narazovou davku tuku. Kolem a kolem asi 10 kilo. Vsichni si toho vsimli, nezapomneli okomentovat, a zvlast kluci ve skole „ocenili“, ze uz se nepysnim hrudnikem ala zehlici prkno. V tu dobu jsem byla jeste „normalni“, ackoli celou obchodku jsem bojovala s tim, abych se dostala z 61 kilo (mam 171 cm) na cislice zacinajici petkou. Bohuzel ani posilovna ani aerobik nemely kyzenej efekt. Nabrala jsem na svalech. Ramena mam od ty doby jako zavodni plavec a vubec svou stavbou kostry pripominam hrocha, takze jsem nikdy nebyla roztomile tintitko, ale naopak poradna ranarka. Kluci kupodivu mym svalum moc nefandili. Obcas se ale kupodivu nasel i nekdo, komu imponovaly moje jine prednosti, jako treba slusny slohovy prace a zkroucenej smysl pro humor .) Pak jsem se nejakou zahadou dostala na vejsku a prestoze jsem zacala trpet tezkyma depresema, protoze jsem najednou byla uplne v cizim meste bez kamosu, vytrzena z normalniho rytmu, odstrihnuta od svejch zazitejch konicku, nezacala jsem hubnout, ale naopak zacala jsem s prejidanim. Po jidle se ve me rozlil pocit stesti a pohody, kterej bohuzel trval tak hodinku, nez jsem si skocila pro dalsi cokoladu, kolac nebo tatranku. Moje vaha sla drasticky nahoru a me nenapadlo nic lepsiho, nez zacit zvracet. Po par mesicich jsem zacala mit strach. Neustale mi bylo spatne, nesoustredila jsem se, zacaly mi padat vlasy, mela jsem plet do zluta. Samozrejme ze jsem zhubla minimalne. Zjistila jsem ale, ze kamoska je na tom stejne. Zasly jsme k psycholozce a jedna z nas na sobe zacla vazne pracovat. S pomoci psychiatra a psycholozky, se stestim v podobe dobryho vztahu, se moje kamaradka z bulimie dostala…prozatim. Ja jsem si nechtela pripustit, ze si nedokazu pomoct sama. K bulimii se pridalo sebepozkozovani. Byla jsem nestastna a pohled na crcici krev me jakoby prepnul z Dejny psychotika, na Dejnu, ktera musi zacit myslet normalne a neco udelat, aby si toho ostatni nevsimli. Jestli si myslite, ze jsem blazen, tak mate pravdu. Ale me to v tu chvili vubec nedochazelo. Jako by s tou krvi odtekala ta moje bolest a sebelitost pryc. To je samozrejme naprosta blbost. Kazdopadne tichou postou se moje bulimie donesla kamoskam a ty me zacaly kontrolovat. Navstevy zachodu se stavaly cim dal tim ridsi. Shodou okolnosti jsem se v te dobe zamilovala a pres ruzovy brejle jsem najednou videla svet i sebe prijatelnejsi. Skoro rok bylo vsechno okej a ja jedla a zila normalne. Byla jsem oplacana, ale stastna. Tehdy mi tata rekl: Koukni se na sebe, jak vypadas. Jestli takhle budes pokracovat, tak si ten tvuj brzo najde jinou. Vypadas jak tehotna. Hmm, tata na to kapnul. Byla jsem tehotna. Samozrejme, ze v pulce vejsky nebylo myslitelny, ze bych si decko mohla nechat. Otec zarodku se se mnou o problemu nijak nebavil, vrazil mi do ruky ctyri tisice a sla jsem do nemocnice. Nasi si mysleli, ze podstupuju operaci cysty. Za dva dny bylo vsechno jako driv. Teda skoro vsechno. Nas vztah se zacal rozpadat a ja si toho vubec nevsimla. Muj sen o spolecny budoucnosti se zmenil v nocni muru. Rozchod. Pokus o sebevrazdu (jeho – taky se v ty dobe rozlozil na kousky – nevysla mu ta jeho nova laska), sebepozkozovani a anorexie(moje). Pul roku jsem vlastne nezila. Prestala jsem mluvit, jist, chodit do skoly…skoro me se skoly vykopli. Jednoho dne jsem se koukla do zrcadla a zjistila jsem, ze jsem zas hubena. Dvanact kilo zmizelo jako mavnutim kouzelnyho proutku vily Krasavy. Prisly dalsi prazdniny a ja si uzivala novyho tela…ovsem telo nejni vsechno, a kdyz je vasi nejlepsi kamaradkou padesatikilova modelka na kurzu plnym chlapu, clovek o sobe zacne mit pochybnosti. Dosla jsem k zaveru, ze jsem a vzdycky porad budu jen outsider. V hlave se mi vynorila inteligentni myslenka: Kdyz uz nebudes nikdy krasna, tak co se trapit s dietou. Zacala jsem se zas prejidat. Mela jsem prisernou brigadu. Nejedla jsem treba deset hodin, a pak se „zachranila“ od smrti hladem slevnenym pecivem. Ztloustla jsem na 74 kilo. Utratila jsem tisice za zarucene zazracne pusobici pilule, dokonce byly na lekarskej predpis, naprosto bez vysledku. Pribrala jsem dalsi dve kila – dohromady tedy 76. S tema se ted vlacim poslednich trictvrte roku. Prerusila jsem skolu a odvlekla se do ciziny, ze budu drzet dietku v novym prostredi a az se vratim, rodina me nepozna. Hahaaa. Za jidlo tu platim ctyrikrat tolik co doma a ani to me nedonuti prestat s bulimii. Beham kolem patnacti kilaku tejdne, dalsich tricet nachodim, vecer klikuju. Mama se pokazdy pta: A kolik uz jsi zhubla? A ja pokazdy musim rict: Nic mami, vubec NIC. Pokazdy, kdyz mam nos plnej neztravenyho jidla, oci natekly jak kralik a pozvraceny vlasy, rikam si, ze uz to NIKDY neudelam. A presto vim, ze za par hodin si budu znova mejt vlasy a cistit zuby…nedokazu prestat. Trva to roky. Vim, ze si nicim zdravi, precetla jsem tisice stranek o PPP, ale nic me neodradi od toho, abych znova a znova neznasilnovala lednicku, jejiz obsah pak (z)vracim do kalnych vod zachodovych mis. Zmenil se mi profil. Muj krk a oblicej jsou natekly, oci zapadly, vlasy bez lesku. Moje bezhlavy pokusy stat se z ne tak uplne osklivyho kacatka, ne tak uplne krasnou labuti, se nakonec setkaly s uplne opacnym ucinkem. Sedim tady a brecim do kompu…mam to smazat? Nesmazu, je mi sama sebe lito,a ackoli jsem dospela a mela bych se tak zacit chovat, zanecham tady tenhle nekonecnej pribeh hnit…treba to nekomu neco da… A pokud teda nekdo mel tolik trpelivosti, aby to docetl, tak gratuluju a dekuju…at uz mate bulimii nebo anorexi, nebo oboji, popripade nic z toho (v tom pripade doufam, ze jste po precteni meho vylevu dosli k zaveru, ze to neni nic, s cim byste meli zacinat ,)), zkuste bejt stastny. Je to odporne patetickej zaver, ale ja mela silu prestat se nicit, jen kdyz jsem se cejtila v pohode. Jo a je dobry mit po ruce nekoho, s kym si clovek muze promluvit, kdyz uz to fakt dal nejde. Ale to asi vsichni vite… Mimochodem kamoska uz jidlo krkem zpatky neprohani, ale znovu zacala s prejidanim. Pribrala tricet kilo. Sni o tom, ze bude mit zase jednou padesat a v obchodech se ohlizet po hadrikach se snurkama ve velikosti 36. Po kilech samozrejme nebude ani stopy (treba povisla kuze, strie a tak). No nic, vsichni mame nejaky ty sny,(jen kdyby se dokazaly plnit samy od sebe)…tak dobrou. Dejna P.S.: Klidne mi neco napiste…ale zadny nadavky prosim, temi se zasobuji sama .)