asi špatné období

Tento článek píšu v období strachu a nejistoty. Možná sem vůbec nepatřím, ale mám potřebu se s tím někomu svěřit. Když si přečtete ostatní příběhy, tak se vám ten můj bude zdát nudnej a budete ho považovat za úplnou banálnost, ale chci vám o sobě povědět. Je mi 17 let, měřím 162 cm a vážím 48 kg. Někomu se ta váha může zdát nízká, ale já si připadám, jak kdybych vážila aspoň 80 kg. V deváté třídě jsem si připadala krásná a hubená, ale o prázdninách jsem necvičila a začínala sem nabírat kila. Viděla sem to na sobě všude. Měla jsem tlustý nohy, břicho už nebylo tak plochý jako dřív a přes kalhoty my lezly špaky na bocích. Pořád sem si říkala, že kdo mě má rád, tak se přece nebude dívat na to, jestli mám o 5 kg víc nebo míň, ale prostě mě má rád. Jenže potom jsem si nějak začala víc všímat modelek, koukala jsem se na přehlídky a obdivovala jsem jejich krásný postavičky a chtěla jsem se jim přiblížit. Bavila jsem se o tom s jednou kamarádkou a říkala jsem jí, že začnu hubnout, že nebudu jíst. Jenže ona mně řekla, že když budu takhle hubnout, tak půjdou dolů i prsa, který taky nemám moc velký. Tak jsem si řekla, že budu sama sebou a že ze sebou nebudu nic dělat. Jenže teď jsem na konci prváku a postavu jsem začala řešit znovu, ale teď už pořádně. Nevím jak se mi to podařilo, ale jeden den jsem prostě neměla vůbec chuť k jídlu a toho sem se chytla. Řekla jsem si, že teď je asi ten správnej čas a že teď můžu začít hubnout. Tohle nejezení trvalo asi týden až si toho všimla mamka a začala mi vykládat o anorektičkách. Neposlouchala jsem ji, protože jsem si myslela svý. V poslední době, ale do sebe nemůžu žádný jídlo dostat i kdybych chtěla. Sním pár soust a končím, protože mám pocit, že bych se pozvracel, kdybych snědla něco víc. Problém je ale v tom, že se mi to líbí. Pozoruju na sobě změny. Jak mi mizí bříško, boky z kalhot taky nelezou a stehna se taky zdají štíhlejší. Do toho všeho ještě cvičím, ale někdy mám takovej stav, že třeba celej den nic nejím, odpoledne se jedu projet na kole. Ale musím se někde zastavit, protože se mi strašně motá hlava a jeni ma omdlení. Tímto můj příběh asi končí. Jestli ho někdo vydržel číst až do konce a zaujal ho, tak ať se mi ozve. Ráda přivítám každou spřízněnou duši a každý ohlas.