Anorexie v hrobě, aneb Pořád ještě pláču

Zdravím Vás všechny, kdo navštěvujete tyto stránky. Možná si někdo pamatujete na mé bouřlivé příspěvky v pokecu, ale spíš už nevíte, kdo jsem. Nevadí. Jmenuju se Caroline a ppp trpím od 14 let. Teď je mi 22. Mám za sebou celkem půl roku hospitalizací a několik nedodělaných škol, které jsem zkusila, pak přestala jíst, zhroutila se a šla jsem svou starou známou trasou: JIPka, Psychiatrie, propuštění, bulimie, anorexie…..a zas naJIP atd. Teď se něco změnilo. Studuju vyšší odbornou zdravotní školu. Kvůli mé nemoci jsem byla na pohovoru s třídní a ředitelkou. Třídní mi řekla, že kvůli tomu, že mám anorexii, udělá všechno proto, aby mě ze školy dostala pryš. Podala jsem píšemnou stížnost na ředitelství, načež si mě ředitelka zavolala a řekla mi totéž, co třídní. strašně mě to ublížilo, týden jsem se klepala strachem a nervozitou, nejedla, občas jo, ale pak jsem zvracela. Hned následující týden na praxi se mi začal dusit 140kilový pacient ve stavu poruchy vědomí – nehybný. Chtěla jsem mu poskytnout první pomoc – zvednout ho a bušit do zad…nemohla jsem s ním ani hnout. Tak jsem ho aspoň otočila na bok, aby se mu dýchací cesty uvolnily. hurá, povedlo se. Ale stalo se i něco jiného. Uvědomila jsem si totiž, že opravdu nemůžu být zároveň anorektička, i zdravotní sestra…. Od dalšího dne jsem začala jíst. Ztratila jsem moc. Ztratila jsem svou jedinou jistotu – hubenost a hubnutí. Najednou nemám nic. Obrečela jsem to. často to oplakávám i teď, když se mi nafoukne bříško, které nebylo zvyklé jíst. Brečím, když se cítím bezmocná. Už nemám zbraň, která mě proti všemu chránila. Cokoli se dělo, cokoli mi nešlo, všechno mi to bylo jedno, protože jsem měla to svoje „bohatstvíčko“ – hubnutí a trčící kolsti. Teď – zrovně teď nemám nic. ale jsem teprve na začátku. Chce to jen vydržet. Stejně jsem si malou náhražku našla i teď: je to přepínání se až do padnutí. Neustále se učím. Jednička mi nestačí, pokud nemám plný počet bodů. Nedovëdu si říct: „dnes jse se učila už 4 hodiny, dám si pauzu“. nemůžu si dát pauzu, protože ji nedokážu prožít. Pořád mě to nutí se učit. I z postele při usínání jsem několikrát vstávala s tím, že se ještě „chviličku“ budu učit. (teď to problém už není, na usnutí používám psychowalkmana) A když jsem vyčerpaná, začne se na mě sypat vše negativní: „nestíhám!“ „měla jsem udělat víc!“ „neměla jsem se nechat strhnout dějem filmu, měla jsem se učit!“ „ježiši, usnula jsem. Mami! jak jsi mě mohla nechat spát? proč jsi mě neprobudila?“ Máma: vždyť jsi přetažená, byla jsem ráda, že spíš. já: „ne, ne ne!!! já se chtěla učit!“… Takto teď vypadá můj život. ale chci pokračovat v jídle. Moc to bolí, ale ještě to snad chvíli vydržím. snad si zvyknu. Snad se mi časem uzdraví i střeva zničená projímadly. Kéž by. Toto utrpení plynoucí ze změny se nedá vydržet dlouho…aspoň u mě ne… ALE: důležitá informace na konec: JDE TO. A JDE TO I KDYŽ VŮBEC NECHCEME, KDYŽ O PPP NECHCEME PŘIJÍT, KDYŽ PPP JE JEDINÁ STAROST ALI I RADOST V NAŠEM ŽIVOTĚ. …A moc věřím tomu, že čím normálnější pro mě bude jíst, tím víc budu vnímat svět okolo mě. Napíšu vám, jak pokračuju. ale to až za čas. všem vám držím palce….Musíme to zvládnot!!!