A tak pláču……….

To nejlepší shrnutí mého života mě napadá vždy,když jsem psychicky na dně.to dokážu psát a psát hodiny,přemýšlet a ….plakat. Píšu sem už potřetí,vždy nějak jinak ale v podstatě stejně.Od mala jsem byla vcelku pohodové dítě,ale nikdy jsem si moc navěřila.Dodnes jsem spíše melancholik a mám jen hrstku kamarádů kterým opravdu věřím.Vždy jsem obdivovala úspěšné a krásné ženy,zejména modelky.Zoufale jsem se jim snažila podobat ač jsem k tomu nikdy neměla fyzické předpoklady.Nikdy jsem se nesmířila se svým tělem,jen 2 roky,ty krásné 2 roky,kdy se mi konečně podařilo zhubnout na vysněnou váhu-to mi bylo 16.To už vzal ale čas.Vše vystřídalo záchvatovité přejídání.Hrozně jsem ztloustla a moje sebevědomí kleslo pod bod mrazu.Po záchvatu je mi mizerně,říkám si proč,proč se to muselo stát.proč jsem se tehdy pokoušela hubnout a odstartovala tím nevědomky ten šílený kolotoč diet a přejídání.Jen se bojím o mou malou sestřičku,je jí 12 a já jen doufám,že nebude mít stejný osud jako její starší sestra.Protože být otrokem jídla je peklo.A já se z něj nemohu vymanit.Svírá mě.Je to úzkost,strach a velká deprese.Nejistota-co bude zítra?Budu někdy normální?A kdy se už budu upřímně smát?Protože zatím spíš jen pláču…………