A je to tady zas!!!

Je to už dlouho,co jsem s nikým nemluvila o anorexii,natož bulimii,mám za sebou totiž docela pohodový období,ze kterýho mě vytrhlo letní počasí,sezóna plavek a sukní… Je mi 19let,vážím 46kg při výšce 162cm,zdá se to být ideální,ale NENÍ!!!Anorexií jsem trpěla od 12let,vždycky jsem byla šťastná a spokojená holka s chutí k jídlu a celkem dobrou postavou.Mám o pět let starší sestru,která s dietama různě experimentovala,ale mě to pohltilo až příliš.Nebudu popisovat,jak jsem nejprve omezila sladké,pak přestala chodit na obědy atd.U mě anorexie přicházela zlehka,takže během roku jsem zhubla „jen“ze 44kg na 36kg(výška stále stejná).Na 13leté prohlídce mě paní doktorka pohrozila,že musím přibrat,naslibovala jsem hory doly a vlastně jsem skutečně věřila tomu,že začnu zase normálně jíst.I přes to,že mě rodiče fakt hlídali a do jídla dost nutili,během měsíce jsem zhubla 4 kg a bez slitování následovala moje první hospitalizace v nemocnici.Nikdo ještě nepojmenoval nemoc,kterou jsem trpěla,příčiny hledali jinde.V nemocnici jsem byla 5 týdnů,pak mě bez výsledku propustili.Začala škola-7.třída.Kamarádi mě nezajímali,dokázala jsem hodiny stát u okna a tupě zírat do ulic.Jedla jsem tak 2x denně mini porci,ale i ten 1 rohlík jsem dokázala přežvykovat třeba půl hodiny.Do listopadu jsem zhubla na 27kg a následoval převoz na psychiatrii do Motola,zde jsem se dozvěděla,že jsem anorektička a poznala i další holky,které na tom byly podobně jako já.Po 4 měsících stravy 6x za den jsem byla propuštěna na váze 37kg.Ve škole mě chválili,jak vypadám líp atd.,asi nechápali,že právě tyhle věty slyšet nechci,chtěla jsem zpátky svý vychrtlý tělo!Přišly prázdniny a moje váha klesla na 30kg a co dál?-2.pobyt v Motole,opět na 4 měsíce,propuštěna s váhou 36kg.Věřila jsem,že to zvládnu,byla jsem vyčerpaná a moje okolí snad ještě víc.V této době jsem to měla hodně těžký doma,ale nechci se vymlouvat…3měsíce po propuštění jsem snědla asi 60 antidepresiv,měla jsem halucinace,záchvat-nemocnice-JIP.Dále týdenní pobyt v Havl.Brodě,který považuju za ten nejhorší v mém životě.Táta mi podepsal revers,dodnes jsem mu vděčná.Celá naše rodina začala docházet na rodinnou terapii,doktor byl milej,ale jak došla řeč na váhu,ztichla jsem.V té době jsem si jakž takž držela váhu 36kg,myslela jsem si,že jsem tlustá,jedla jsem málo,ale jedla. První ročník na gymplu,nová škola,noví lidé,30kg!Byla jsem“populární“na celé škole,všichni si na mě ukazovali,já se nenáviděla a chtěla zhubnout.Stále jsem docházela k panu doktorovi,už jen sama,rodinné terapie se vzdaly.Podváděla jsem s vážením,přepíjela se,nosila závaží…prasklo to,další hospitalizace v nemocnici,pouze 14-ti denní.Konec prváku,známky celkem slušný,i přes časté absence.Jo a taky focení!!!-musím se přiznat,že společná třídní fotka byla pro mě šokem!.tohle,že jsem já?,tahle smrtka?… Přišly prázdniny,mně bylo sladkých 17let a já jsem začala bojovat.Druhák jsem téměř zasvětila přibírání,všichni mě chválili,začali se kolem mě točit kluci.Postupně jsem přibrala na 42kg a byla spokojená-dokonce jsem dostala svoji první menstruaci!Bylo to hezký období a trvalo až doteď,kdy jsem začala chodit s nádhernym,snad dokonalym klukem.Já ale dokonalá nejsem a co teď,až bude chtít jít se mnou k vodě,přeci jen jsem se spravila,nahoře jsem hubená(až moc),ale ty nohy-jak já je nesnáším!!!Tolik závidím těm dlouhonohým holkám,s krásně vytvarovanýma lýtkama. Začala jsem zvracet,trvá to asi 2 měsíce,vlastně mě překvapilo,jak je to snadný.Sním toho fakt dost,docela to leze do pěněz,ale je tak krásný vědět,že můžu sníst všechno co chci a nemusím se bát,že přiberu.Někdy zvracím 5xza den,někdy vůbec.Snídani,oběd a večeři si nechávám v sobě,teda pokud to nepřeženu.Zhubla jsem 2 kg,jsem spokojenější,ale co bude dál?Přece se to musí někde projevit,já chci být zdravá a mít zdravý děti,co budu dělat,až budu těhotná a něco přiberu?-nesnáším ten pocit,už zase,jako tenkrát…