Obdivovaná hubenost bývá často plíživou sebevraždou

Obdiv okolí nutil studentku gymnázia Danu dál hubnout. Poprvé měla pocit, že něco ve svém životě má pevně pod kontrolou – svoji váhu. Zhubla, lidé ji chválili, jak dobře vypadá, na svou hubenost byla patřičně pyšná. Najednou byla obdivována. ?Potřebovala jsem zvládat aspoň něco ve svém životě – tak jsem začala pečlivě kontrolovat to, co jím. Vyloučila jsem jakýkoliv tuk i cukr. Snažila jsem se ze všech sil jíst zdravě,? popisuje Dana. Omezovala jídlo, hlad a myšlenky na něj však potlačit nemohla. Zabraňovaly jí soustředit se na běžné věci v životě. Přidala se nespavost, únava, úzkost, neklid a deprese. Pronásledovala ji potřeba promýšlet kombinace jídel, co a kdy může sníst. Začala se nutkavě přejídat. Následovaly pocity viny, strach, že ztloustne. ?Zděsila jsem se, co jsem to udělala, a věřila, že všechno bude v pořádku, pokud to okamžitě dostanu ze sebe ven. Zvracení mi sice připadalo nechutné, ale přijatelné. Pokaždé jsem si myslela, že je to už vážně naposled,? líčí dnes jednadvacetiletá studentka univerzity. Dlouhou dobu své problémy tajila. Až o mnoho let později si uvědomila, že trpí vážnou poruchou příjmu potravy – bulimií. Alkoholu se vyhýbat můžete, jídlu ne Celosvětový trend štíhlosti, který v roce 1967 odstartovala extrémně podvyživená modelka Twiggy (170 cm, 41 kg), má na svědomí stále větší množství lidí, převážně mladých dívek, trpících psychickými poruchami příjmu potravy – mentální anorexií a bulimií (i současná Miss Michaela Salačová má body index – poměr tělesné výšky a hmotnosti – na hranice anorexie). Bulimie se vyznačuje dvěma extrémními způsoby zacházení s jídlem – přehnaným přísunem kalorií (přejídáním) a následným úmyslně navozeným zvracením, jehož účelem je jídlo opět odstranit a zamezit tak vzniku nadváhy. Doprovodnými projevy jsou někdy závislost na alkoholu, drogách či drobné krádeže. Mentální anorexie je charakterizována omezováním příjmu potravy až po úplné odmítání jídla. Neléčená může přejít do chronického stadia, kdy nemocní konzumují jen minimum potravy udržující základní životní funkce. Smrtelně končí úplné hladovění po 50 až 70 dnech. Anorexií či bulimií trpí přes šest procent populace, z čehož třetinu tvoří chronické stavy. Jen asi třetina se dokáže zcela vyléčit. Šest procent případů končí smrtí. Riziko sebevraždy je až 200krát vyšší než u ostatní populace. Počet případů se zvyšuje. Ještě závažnější je skutečnost, že se stále snižuje věk dívek (anorexií trpí někdy i devítileté holčičky). Okolí si leckdy ani nevšimne, že dívka zhubne za měsíc třeba o deset kilogramů. V mnohých případech jsou matky lékařky a přesto nepoznají, že jejich dcery mají problémy. Poruchy příjmu potravy bývají přirovnávány k návyku, jakým je například alkoholismus či toxikomanie. Zatímco však alkoholu či drogám se dá vyhnout, jídlu ne. Všímejte si mě! Významný bývá vliv rodiny. Nemocní nepocházejí z chudých vrstev, jak se často předpokládá, ale ze sociálně středních a vysokých vrstev. Matka či otec mají na dítě leckdy příliš vysoké požadavky, kladou velký důkaz na výkony. Cokoliv se dítěti podaří, považují tito autoritativní rodiče za samozřejmost. Nemožnost splnit očekávání rodičů způsobuje u dítěte pocity hanby a viny ze selhání. Nenaučí se tak nikdy správně řešit nevyhnutelné životní konflikty a zklamání, protože mu k tomu chybí vzor. Manipulace s jídlem se stává náhradním způsobem řešení problémů. Anorektik začíná výrazně hubnout a snaží se tak na sebe ze všech sil upozornit. Z počátku bývají anorektičky hyperaktivní, postupem času ale organismus nemá z čeho dávat, svalstvo atrofuje. Důležitá je včasná hospitalizace a zákrok odborníků. Průvodním rysem nemoci bývá často vymýšlení a zapíraní. Typická je velmi nízké sebevědomí. ?Nemají rády své tělo. Pořád se srovnávají s okolím. Kdo se pustí do takového srovnávání, nemiluje sebe,? varuje psycholožka Mirka Štěpánková. V terapii je důležité zaměřit se na vše, co se dívce (kromě hubnutí) podařilo a daří, v čem je dobrá, hledat jiný smysl a naplnění života, než je dosahování štíhlosti. Používá se i kognitivně-behaviorální terapie změny postojů k jídlu a návyků spojených s jídlem. Zvláště u dětí je pak třeba pracovat s rodinou, u starších se řeší i problémy ve vztazích. Jak Jane Fonda jedla koláče, aby je nejedla Anorexie a bulimie se nevyhýbá ani známým osobnostem. Zápasila s ní například i britská princezna Diana, ?posh spice? Victoria Adams či americká herečka Jane Fonda. Ta své zážitky z dob, kdy trpěla bulimií, popisuje takto: ?S možností najíst se po chuti a poté jídlo vyzvracet jsem se poprvé seznámila na gymnáziu. Když mi o tom spolužačka vyprávěla, hned mě napadlo: Aha! Tady je cesta jak jíst koláč, a přitom jej nesníst,? líčí herečka. ?Mohly jsme se nacpat do sytosti a přitom nenést následky. Dávalo nám to falešný pocit, že můžeme plně kontrolovat svůj vzhled, udržovat stálou hmotnost. Téměř jsme si nevšimly skutečnosti, že čím více jídla zvracíme, tím více potřebujeme následně jíst. Neuvědomovaly jsme si, že si hrajeme s něčím, co nás může zničit. Pro některé moje spolužačky se tento cyklus přejídání a následného zbavení se obsahu žaludku stal osudným, podkopával jejich životy celá následná desetiletí,? varuje Jane Fonda. Údajně na dvanáct dívek a žen, trpících mentální anorexií, připadá jeden stejně postižený muž. Mezi ně patří i devatenáctiletý student medicíny a psychologie Petr Vomastek. Svůj zápas s nemocí zvěčnil v knize Z deníku anorektika. Anorexii nazývá Petr pomalou sebevraždou. ?Není to tak rázné jako si podřezat žíly nebo spolknout hromadu tablet, ale v chování nemocného anorexií je stejná sebenenávist jako u jakéhokoliv jiného sebevraha,? tvrdí muž.