Druhy pomoci, psychoterapie, psychoterapeutických přístupů a dalších metod

Dříve než se rozhodnete vstoupit do terapie či nějaké služby, zkuste zjistit, co který přístup obnáší, v čem jsou jeho limity a jak by pro Vás mohl být užitečný. Měřítkem dobré terapie či služby jste vždy Vy sami – to, jak se cítíte Vy a co Vám to přináší. Přístup, který vyhovoval Vaší kamarádce, nemusí vyhovovat Vám. A stejné je to s výběrem odborníka, na kterého se obracíte. Důležitá je důvěra v člověka, se kterým budete na svém uzdravení spolupracovat, a stejně tak v metodu, kterou k tomu společně použijete. O nejistotách z výsledků léčby zkuste vždy mluvit s Vaším odborníkem, společně se Vám může podařit najít cestu dál, i kdyby tou cestou měla být změna terapeuta. <b>Druhy pomoci</b> ? Svépomoc ? svépomocná skupina, svépomocné manuály Nejedná se o profesionální pomoc, lidé se stejnými problémy či potřebami si při skupinových setkáních navzájem poskytují podporu, motivují se k dalším krokům v léčbě, mohou sdílet společná témata, vyměňovat si zkušenosti. Svépomocné manuály ukazují ověřené způsoby ve vedení jídelníčku, cvičení na posílení sebevědomí, mohou být průvodcem v léčbě bez odborné pomoci. ? Poradenství Tzv. sociální poradenství si klade za cíl poskytnout základní informace o dostupných službách a možnostech, které mohou vyřešit či zmírnit obtížnou situaci člověka. Odborný poradce nepřebírá odpovědnost za člověka, ale snaží se vrátit kompetence do jeho rukou tak, aby si mohl pomoci vlastními silami ? tedy aby našel cestu k řešení. Dalším krokem může být vstup do dlouhodobější psychoterapie. ? Krizová intervence Odborná metoda práce s člověkem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá situaci strukturovat a zastavit ohrožující tendence v chování člověka. Je zaměřena na situace bezprostředně související s krizovým stavem, podporuje zapojení vlastních sil a schopností člověka. Může vést k dlouhodobější psychoterapii. Existují centra krizové intervence a krizové telefonické linky, některé z nich fungují i non-stop. ? Psychoterapie Odborná metoda vhodná v určitém životním období člověka, v němž se zvýšila jeho vnímavost k otázkám kvality vlastního života natolik, že se rozhodl hledat cestu vnitřní změny. Psychoterapie přináší možnost reflektované změny v prožívání a chování člověka prostřednictvím systematické práce pomocí psychoterapeutického vztahu a dalších specifických nástrojů umožňujících dosáhnout vyšší stupeň náhledu. Je zpravidla dlouhodobá a vyžaduje navázání důvěry mezi člověkem-klientem a psychoterapeutem. <b>Typy psychoterapie</b> ? Individuální psychoterapie ? klientem je jedinec, který systematicky pracuje na zakázce, kterou si s psychoterapeutem určili. Ke spolupráci může být přizvána osoba pro klientovu změnu důležitá, vždy však zůstává středem terapie klient sám a jeho zakázka. ? Párová psychoterapie ? do psychoterapie vstupují manželé či partneři společně, formulují společnou zakázku. ? Rodinná psychoterapie ? léčebnou jednotkou není jedinec, ale celá rodina. Tento přístup vidí rodinu jako jedinečnou vztahovou strukturu složenou z jednotlivých členů rodiny, kteří se navzájem ovlivňují. Účastníkem terapie je ideálně celá rodina nebo alespoň někteří její členové. ? Skupinová psychoterapie – opírá se o předpoklad, že každý člověk – i ten, který není právě psychicky vyrovnaný – má zachovanou určitou kapacitu k posuzování problémů jiných lidí. I kdyby byl názor jednoho člověka příliš zaujatý, příliš zatížený předsudky či jeho vlastními nevyřešenými problémy, skupinová diskuse vedená odborníkem je schopna tyto hrany obrousit a dospět k hledisku, jež kombinuje porozumění se střízlivým, kritickým hodnocením. Skupina může být užitečná zejména možností v bezpečném prostředí zpracovat konstruktivně minulé zážitky a možností aktivně se učit novým druhům chování. Skupinová psychoterapie je zpravidla dlouhodobá a vyžaduje pravidelnou účast klienta na skupinových setkáních. <b>Druhy terapeutických přístupů</b> ? Psychoanalýza ? je analýzou nevědomí formovaného v časném dětství, tedy zážitků z původní rodiny, zejména vztahu klienta k rodičům. Cílem je najít v nitru klienta konflikty probíhající mezi částmi jeho osobnosti a přivést tyto konflikty k rozuzlení ? na vědomou úroveň. Léčba je dlouhodobá, až 500 hodin. V současnosti se praktikuje i tzv. analytická psychoterapie, která vymezuje jako postačující penzum několik desítek hodin, aniž celková délka léčby přesáhne jeden rok. ? Systemická terapie ? vychází z předpokladu, že léčebnou jednotkou je ?problémem utvářený systém?. Do něj patří každý, koho se problém nějakým způsobem dotýká, kdo se zabývá jeho řešením, kdo o něm hovoří. V dialogu terapeut podněcuje klienta či klienty k novým způsobům uvažování o problémech a k novým formám komunikace, jež rozrušují ztuhlé komunikační vzorce vázané na problémy. Žádoucím výsledkem je podnícení změny, k níž klient sám dozrává, ale která se jemu jako přijatelné východisko ještě nejeví. ? Kognitivně-behaviorální terapie – cílem terapie je změnit jakýkoli nezdravý návyk, který se rozvinul ve způsobu myšlení nebo chování klienta. To následně pomůže změnit to, jak se klient cítí. Je zaměřena na přítomnost, konkrétní ohraničené problémy, směřuje ke změně postojů a soběstačnosti klienta, je zpravidla krátkodobějšího charakteru. ? Gestaltterapie ? klient je terapeutem veden k intenzivnímu prožívání toho, co se v něm děje „tady a teď“. Tím mluví jen za některou část své osobnosti, jinou ale potlačuje. Terapeut ho nutí, aby potlačovanou část sebe sama dostal do kontaktu s tou složkou své osobnosti, kterou nabídl jako první. Cílem terapie je, aby klient prožil vnitřní konflikty a převzal kompletní odpovědnost za vše, co se v něm děje, i za své chování. Tento druh terapie probíhá zpravidla ve skupině. ? Psychoterapie orientovaná na tělo (biosyntéza, bioenergetika, pessoboydenterapie,…) – vychází z modelu jednoty těla a duše, což znamená, že se náš psychický stav odráží v držení těla a jeho somatickém zdraví. Zahrnuje přímou i nepřímou práci s tělem jako prostředkem terapeutického kontaktu, pojímá tělo jako těžiště uložení a zpracování osobní zkušenosti. Hlavním cílem je pomoci klientovi získat lepší kontakt se svým vlastním tělem, a tím obnovit přístup k uložené informaci, porozumět jí a dále ji zpracovat. ? Rogersovská terapie – úkolem terapeuta je vytvořit takovou atmosféru, která člověku umožní překonat následky dřívějšího nepříznivého učení a pozvednout jeho sebehodnocení. Terapeut nevede člověka direktivně, pouze zrcadlí vše, s čím se mu klient svěřuje. V takové atmosféře se uvolní klientova schopnost řešit vnitřní konflikty a ten je později schopen pokračovat v uzdravování i bez terapeuta. ? Dramaterapie, arteterapie, ergoterapie, taneční a pohybová terapie, muzikoterapie… ? tento druh terapií se opírá o výtvarné, pracovní, pohybové či hudební projevy klienta jako o hlavní léčebné prostředky. Nejde přitom o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby. Pomocí těchto terapií se může objevovat nový psychoterapeutický materiál vhodný ke zpracování ve výše uvedených typech psychoterapií. <b>Další (alternativní a podpůrné) metody k sebepoznání a osobnímu růstu</b> Každý jsme jiný a každému z nás může pomoci jiný druh terapie, příp. jiná kombinace terapií. V průběhu Vaší psychoterapie můžete společně s terapeutem užívat i dalších metod, které mohou pomoci v procesu uzdravování. Ať už se jedná o jakoukoliv metodu, vždy byste se měli cítit bezpečně, důvěřovat odborníkovi, který Vám metodu poradil či Vás provází, a znát limity a pravidla těchto metod. Níže uvedené metody Vám mohou pomoci s přijetím těla a sebe sama jako jedinečné individuality, s posílením sebevědomí, s problémy v komunikaci, mohou Vás naučit lépe pracovat se stresem a zátěží, naznačit další cesty směrem k uzdravení. Žádná z těchto metod ale neumí zázrak a nefunguje dlouhodobě, pokud není podpořena systematickou psychoterapií. Doplňující metody k psychoterapii, které se v rámci léčby mohou používat: ? Relaxační metody (autogenní trénink, progresivní relaxace, relaxačně-imaginativní metody, jóga, …) – metody sloužící k uvolnění, zklidnění, uvědomění si těla a lepšímu prožívání těla. Relaxace a imaginace může být řízená terapeutem, případně si klient osvojí techniky a může relaxovat samostatně. Pro každého může být vhodný jiný typ relaxace, podstatné je, aby se člověk cítil bezpečně a nepřestupoval vlastní hranice. ? Trénink asertivity – je komplexním procesem, během kterého si člověk uvědomuje sebe sama, své pocity, potřeby a cíle, a ty pak s respektem vůči stejným právům ostatních užívá v komunikaci s lidmi a v prosazování svých práv a požadavků ? Focusing – je technika spočívající v rozpoznání a změně osobních problémů zakotvených v lidském těle. Přes tělo a prožitky se člověk může dostat k subjektivním významům jeho jen z části uvědomovaného duševního života. Terapeut je při tom po celou dobu pouze zprostředkovatelem techniky. Tato technika umožňuje uvědomění si, ?co se právě teď se mnou děje, jak si právě teď stojím ve vztahu k druhým lidem, co tato situace dělá s mým tělem?. Užití focusingu může pomoci otevřít další cesty k řešení problémů, napomoci otevření další terapeutické práce. ? Aromaterapie ? je řízené používání esenciálních olejů k udržování, podpoře a zlepšení fyzické, psychologické a duchovní pohody. Aromaterapeutická masáž přináší zklidnění, relaxaci a očištění těla, v případě poruch příjmu potravy je jednou z možností jak se učit vnímat tělo, dotýkat se ho, jak tělo přijímat. Alternativní postupy seberozvoje: ? Holotropní dýchání – k navození změněných stavů vědomí využívá tato metoda zrychleného dýchání a někdy také evokativní hudby. Tyto stavy otevírají člověku přístup ke všem rovinám lidských zážitků, umožňují poznávat kořeny našeho neproduktivního chování, potlačovaných emocí a energií, které jsou v tomto procesu uvolňovány a přetvářeny. Nejde o léčebnou metodu, ale o cestu sebepoznávání a oslovení duchovní roviny života. Tato metoda vyžaduje odborné vedení a maximální důvěru v profesionála, který člověka provází. Léčebné postupy pro terapii poruch příjmu potravy neobvyklé, které nedoporučujeme jako postup první volby: <i>Literatura: Matoušek, O. a kol.: Sociální práce v praxi, Portál 2005<br>Kratochvíl, S.: Základy psychoterapie, Portál 2002<br>Vodáčková, D.: Krizová intervence, Portál 2002<br>www.help24.cz </i>

Jak se léčí anorexie

Jak jsem už psal, neexistuje jediný správný způsob léčby mentální anorexie, různí terapeuti používají a kombinují různé postupy. S čím se tedy můžete setkat v terapii? První věc, kterou by měl nemocný v terapii dostat, je pochopení a respekt ? nikdo vám nebude za vaše problémy nadávat, vyčítat, odsuzovat, divit se, jak se to mohlo stát. Terapeut vás vyslechne a teprve pak bude společně s vámi hledat řešení či vhodný postup. Můžete se spoléhat na jeho diskrétnost. Základním nástrojem v psychoterapii je rozhovor. Na začátku terapie můžeme mít strach, že nebudeme mít o čem mluvit, nebo že se nám o svých věcech mluvit chtít nebude. O těchto obavách terapeut dobře ví a umí s nimi zacházet, rozhodně od nemocného nečeká žádné řečnické výkony. Každý terapeut si musí na začátku své kariéry projít sám výcvikem v psychoterapii, kde si na vlastní kůži zažije, jak je těžké být o sobě před někým jiným otevřený a mluvit o tom, co nám nejde a co nás trápí. Je dobré dát tomu čas – někdy je třeba řada sezení k tomu, abychom si na terapeuta zvykli a mohli s ním o sobě mluvit. Speciální postupy: Často jdou lidé do terapie s anorexií s velmi nízkou tělesnou hmotností a s velmi omezeným jídelníčkem. Řada terapeutů s tím umí pracovat sami a pomohou vám postupnými kroky dostat se z této velmi nebezpečné situace. Někdy je výhodné, když pomoc s váhou a jídelníčkem dělá nutriční terapeut nebo dietní sestra, zatímco s terapeutem pracujete na snížení úzkosti, změně způsobu myšlení o sobě, o jídle, zlepšení blízkých vztahů. Někdy vám může terapeut navrhnout zapisování jídelních záznamů. To je velmi užitečná technika pro zlepšení stravování. Ještě intenzivněji je možné pracovat v terapii psaním deníku. Srovnáváme si tak myšlenky a pocity nejen v době sezení s terapeutem, při zpětném prohlížení nám mohou dojít souvislosti. K příznakům anorexie patří také tzv. porucha vnímání tělesného schématu, to znamená chybné vidění proporcí vlastního těla. Zajímavé přitom je, že tento špatný odhad se týká hlavně partií, které nejvíce sledujeme, kde máme největší strach z tloušťky (často to bývají stehna, hýždě a břicho). S tím vám může terapeut také postupně pomáhat ? mluvit o tom, zapojit kresbu či fotografii, cíleně směrovat pozornost jinam. Jde o techniky, které pomáhají nemocnému získat větší odstup a začít znovu reálně vnímat své tělo. Je to hodně o práci se strachem ? platí zde přísloví, že strach má velké oči.

Jak se léčí bulimie

Kdo četl kapitolu o léčbě anorexie, jistě si všimne, že některé pasáže se tu opakují. Řada věcí v psychoterapii je společných pro léčbu většiny potíží, další jsou shodné pro léčbu poruch příjmu potravy. Ani zde není jediný správný způsob léčby mentální anorexie, různí terapeuti používají a kombinují různé postupy. S čím se tedy můžete setkat v terapii? První věc, kterou by měl nemocný v terapii dostat, je pochopení a respekt ? nikdo vám nebude za vaše problémy nadávat, vyčítat, odsuzovat, divit se jak se to mohlo stát. Terapeut vás vyslechne a teprve pak bude společně s vámi hledat řešení či vhodný postup. Můžete se spoléhat na jeho diskrétnost. Základním nástrojem v psychoterapii je rozhovor. Na začátku terapie můžeme mít strach, že nebudeme mít o čem mluvit nebo že se nám o svých věcech mluvit chtít nebude. O těchto obavách terapeut dobře ví a umí s nimi zacházet, rozhodně od nemocného nečeká žádné řečnické výkony. Každý terapeut si musí na začátku své kariéry projít sám výcvikem v psychoterapii, kde si na vlastní kůži zažije, jak je těžké být o sobě před někým jiným otevřený a mluvit o tom, co nám nejde a co nás trápí. Je dobré dát tomu čas – někdy je třeba řada sezení k tomu, abychom si na terapeuta zvykli a mohli s ním o sobě mluvit. Speciální postupy: Při léčbě bulimie je důležité přerušit kolotoč přejídání ? zvracení ? výčitky ? hladovění. Zpočátku se nám to může zdát nemožné, vždyť jsme to sami zkoušeli už tolikrát a nikdy to nemělo dlouhého trvání. Terapeut k úspěšnému zvládnutí této části léčby používá vysvětlování, jak spolu přímo jednotlivé části bulimického kolotoče souvisejí, jak pomocí úpravy stravování a hledání ?spouštěčů? výrazně zvýšit šanci na úspěch. S tím často přímo souvisí návrh terapeuta, aby nemocný zapisoval jídelní záznamy. To je velmi užitečná technika pro předcházení záchvatům přejídání a zároveň nepřibírání na váze. Ještě intenzivněji je možné pracovat v terapii psaním deníku. Srovnáváme si tak myšlenky a pocity nejen v době sezení s terapeutem, při zpětném prohlížení nám mohou dojít souvislosti. Pro úspěšné vyléčení se z bulimie je někdy potřeba naučit se lépe zacházet se svými pocity, prosazovat se mezi lidmi, naučit se být sám se sebou. K tomu dobře slouží výše zmiňované rozhovory s terapeutem, kde se učíme v bezpečné spolupráci vyjadřovat své pocity, nedusit je v sobě. Někteří terapeuti vám nabídnou nácvik ?asertivity? – metody neagresivního sebeprosazování, v životě se pomocí terapie učíme na nepříjemné situace reagovat včas a přiměřeně.

Jak se léčí záchvatovité přejídání

Pro léčbu záchvatovitého přejídání platí skoro vše z kapitoly o léčbě bulimie. Namísto bulimického kolotoče pracujeme v terapii s přejídacími epizodami. Důležité je pracovat na změně stravovacích návyků, přejídání totiž souvisí s nárůstem tělesné hmotnosti. Řada nemocných má zkušenosti s různými redukčními dietami, které ve svém důsledku často vedou právě k přejídání. Někdy je přejídání spojené s úzkostí, pocity osamění, s depresí. Terapie se pak zaměří přímo na zlepšení těchto nepříjemných stavů. Existuje také řada účinných technik, které nám pomáhají učit se lépe zvládat stres, který je častou příčinou přejídací epizody.

Léčí léky od psychiatra?

Při návštěvě psychiatra nám může být nabídnuto užívání psychofarmak. Bylo zde už ale řečeno, že neexistuje lék, který by dokázal vyléčit poruchu příjmu potravy. Kolem léků můžeme mít řadu otázek, někdy nedůvěru a předsudky. <b>K čemu tedy psychofarmaka jsou, když přímo neléčí poruchu příjmu potravy?</b> Mentální anorexie, bulimie i záchvatovité přejídání je spojené s prožíváním strachu, smutku, někdy zoufalství. Také bývá nespavost, náladovost a neustále se opakující myšlenky na váhu, jídlo, postavu… Léky mohou zmírnit nepříjemné pocity a výkyvy nálady, mohou zlepšit spánek a pomoci nemocnému odpočinout si, mohou dokonce snížit naléhavost vnucujících se nepříjemných myšlenek. <b>Můžu to zvládnout i bez léků?</b> Pokud docházíte pravidelně na terapii a netrpíte těžkými depresemi, pak je možné se v ambulanci bez léků obejít. Užívání psychofarmak ale určitě nijak nesnižuje vaše zásluhy na uzdravení, i s léky totiž zbývá dost práce, kterou za vás nikdo neudělá. <b>Jaké druhy léků se v léčbě používají?</b> Uvedu velmi stručný přehled nejužívanějších léků: Nejčastěji vám psychiatr bude nabízet ?antidepresiva? (např. Deprex, Seropram nebo Citalec, Remeron, u dětí Zoloft). Tyto léky kromě zlepšení deprese snižují také úzkosti, mohou zlepšit spánek. Při návalech úzkosti vám může psychiatr nabídnout krátkodobě ?anxiolytika? (např. Neurol, Rivotril, Lexaurin), při dlouhodobějším pravidelném užívání vzniká na anxiolytika závislost. Na léčbu nespavosti předepisují psychiatři buď ?hypnotika? (např. Stilnox nebo Hypnogen) nebo antidepresiva s tlumivým účinkem (Trittico, Remeron). Pro uvolnění velkého napětí se někdy předepisují malé dávky ?neuroleptik? (Zyprexa, Dogmatil). To bývá někdy zdroj nedorozumění, když se na internetu nebo přímo v příbalovém letáčku dočteme, že jde o léky na léčbu schizofrenie. V terapii poruch příjmu potravy se ovšem neuroleptika berou v mnohem nižších dávkách. U závažnějších forem mentální anorexie a bulimie se v poslední době často objevuje sebepoškozování ? záměrné ubližování si s cílem zmírnit napětí. K lepšímu zvládnutí tohoto nebezpečného návyku a impulzivity obecně se používají ?stabilizéry? (např. Depakine Chrono, Lamictal, Tegretol). <b>Může být na psychofarmakách závislost?</b> Domněnka, že na psychofarmakách se stává člověk závislý, je falešná. Z výše uvedených skupin léků vzniká závislost jen na anxiolytikách a to pouze, pokud se berou pravidelně. Proto je psychiatři neradi předepisují, musí se pak vysazovat velmi zvolna. Jejich výhodou je ale v podstatě okamžitý účinek. <b>Když dostanu od psychiatra léky, musím je brát pravidelně?</b> V tomto je nutné se jasně domluvit s lékařem, který vám léky předepíše. Obecně antidepresiva, případně neuroleptika a stabilizéry pravidelně brát musíte, naopak anxiolytika a hypnotika bývá doporučeno užívat jen v případě akutní nouze. Určitě si ale léky nevysazujte sami, většinu z nich je třeba přestat brát postupně. <b>Beru léky, ale nijak mi nepomáhají. Co s tím?</b> U řady léků trvá dny až týdny, než začnou působit (u nejčastěji používaných antidepresiv to bývají tři týdny). Je proto třeba být zpočátku trpěliví. Také je důležité mít od léků realistické očekávání, často se totiž problémy neztratí úplně, pouze se zmírní na snesitelnější míru. Nebojte se ale o všem mluvit s psychiatrem, některé léky pro vás opravdu nemusí být vhodné a psychiatr je vymění za jiné. <b>Jak dlouho budu muset brát léky?</b> Při léčbě poruch příjmu potravy jde o týdny až měsíce. Léky pomáhají zvládnout tu nejtěžší fázi léčby, pak je většinou možné je postupně vysadit. Vysazení léků je nutné probrat s psychiatrem. <b>Když nemám k lékům důvěru, můžu je nahradit něčím přírodním?</b> Do určité míry ano, pokud nepřesáhnou potíže únosnou mez. Na celkové zklidnění a zlepšení spánku existují např. různé byliny (např. Dobromysl / Oregano, Meduňka), jejich účinek ale nemusí stačit a navíc je tu problém s přesným dávkováním. I v bylinách jsou obsažené látky, které působí na naši psychiku chemickou cestou. <b>Mohou mi pomoci homeopatika?</b> Podle mého názoru někdy ano, vím o psychiatrech, kteří mají licenci pro léčbu pomocí homeopatie a pro zmírnění lehčích depresí a úzkostí homeopatika předepisují.

Kde a u koho hledat pomoc

Nejbezpečnější způsob léčby je vyhledat odborníka, který se přímo zabývá terapií poruch příjmu potravy, domluvit si s ním konzultaci a společně zvolit další vhodný postup. To ale nemusí být vždy vůbec jednoduché. Proč? Kontakt na odborníka si můžeme najít přímo sami (některé kontakty najdete <a href=“kontakt_list.asp“>v naší databázi</a>), nebo můžeme navštívit dětského či praktického lékaře, který by měl být schopný nám poradit. Dobrý přehled o dostupné péči mívají linky důvěry a krizová centra, na která se můžeme telefonicky či osobně také obrátit. Pokud nežijeme ve velkém městě a nebo v jeho blízkosti, může být problém v okolí bydliště takového odborníka najít. Řešením je vyhledat terapeuta ve větší vzdálenosti, domluvit se s ním na menší frekvenci sezení (např. jednou za 14 dní) a na úkolech, na kterých budete pracovat mezi jednotlivými setkáními. Pokud ale tento způsob spolupráce nikam nevede, je nutné na terapii docházet častěji, změnit postup nebo se rozhodnout pro léčbu v nemocnici. O důvodech k hospitalizaci více v samostatné kapitole. Někdy je strach z návštěvy odborníka prostě nepřekonatelný. Pak může pomoci blízký člověk, který vás doprovodí a podpoří vás. V diskusním fóru <a href=“pokec_list.asp“>Pokec</a> si můžete o zkušenostech ostatních s terapií přečíst a doptat se. V několika městech ČR existuje možnost navštívit svépomocnou skupinu (odkazy a kontakty najdete <a href=“akce_list.asp“>zde</a>), kde vám pomohou získat odvahu. Kromě nově se rozvíjejících se svépomocných skupin, které nabízejí laickou pomoc s určitou odbornou garancí (spolupracují s odborníky), existuje speciální literatura ? svépomocný průvodce či manuál. Najdete zde konkrétní návody a postupy, které vám umožní aktivně se svou nemocí bojovat. Rozhodně doporučuji si takovou knihu přečíst, ale pouze na ni se nespoléhat. Někdy je výhodné postup podle svépomocného manuálnu kombinovat s konzultacemi u odborníka. V ČR vyšlo několik svépomocných manuálů od F.D.Krcha, odkazy na ně a další knihy najdete například <a href=“knihy_list.asp“>zde</a>. Odbornou pomoc obecně poskytuje psycholog, psychiatr či psychoterapeut (více podrobností v samostatné kapitole), někdy je dobré spolupracovat s nutričním terapeutem, dietologem či internistou. Vždy je lepší, pokud má odborník dostatek zkušeností či speciální tréning v léčbě poruch příjmu potravy. Odbornou pomoc také nabízejí některá psychiatrická oddělení nemocnic, některé psychiatrické kliniky a léčebny. V těžké fázi onemocnění nemusí docházení k terapeutovi (ambulantní péče) pomáhat a to proto,že naprostou většinu času je nemocný bez terapeuta doma, kde je na svůj problém víceméně sám. Pro léčbu formou hospitalizace dětí a dospívajících (do 18 let) je možné se obrátit na Dětskou psychiatrickou kliniku FN Motol v Praze, pro dospělé je to specializované oddělení na Psychiatrické klinice VFN Ke Karlovu v Praze. Tyto a další vybraná lůžková zařízení najdete v naší <a href=“kontakt_list.asp“>databázi kontaktů</a>, podrobněji v samostatné kapitole. V ambulanci či v nemocnici se můžeme setkat s tím, že nám bude psychiatr nabízet léky ? psychofarmaka. Podrobnosti o lécích najdete v samostatné kapitole. Někteří lidé preferují alternativní medicínu ? homeopatii, akupunkturu, kineziologii a další. Vzhledem k mým dlouholetým zkušenostem s léčbou poruch příjmu potravy bych určitě doporučil pouze na tento přístup se nespoléhat stejně tak jako bych doporučil nespoléhat se pouze na léčbu pomocí léků. I když věřím, že může homeopatie či akupunktura pomoci s úzkostí či depresemi, nenaučí vás stejně tak jako léky ?normálně? jíst, nebo vás nezbaví záchvatů přejídání a zvracení. Je důležité vědět, že neexistuje léčba, která je zaručeně rychlá a která od vás nebude vyžadovat aktivní spoluúčast. Také je dobré si pomoc vybírat na doporučení. Pokud nemáme ve svém okolí nikoho, kdo má osobní zkušenost, můžeme získat reference u jiného odborníka, či na internetu. U internetu bych byl ale opatrný, protože podobně jako papír snese všechno. Dobrou volbou je podle mě zeptat se v diskusním fóru nebo hledat na stránkách s odbornou garancí.

Jak to chodí u psychologa, psychiatra, psychoterapeuta?

Jak se objednám a co bude dál: ? <b>Kontakt na odbornou pomoc</b> můžete dostat od Vašeho praktického lékaře, od známých nebo si ho najdete sami ? doporučujeme získaný kontakt ověřit, nejlépe jej získat od někoho, komu důvěřujete. ? <b>Zjistit si předem informace</b> ? pokud je to možné (např. pomocí webových stránek), zjistěte si, zda je pro Vás péče dostupná ? zda Vámi vybraný odborník pracuje s problematikou, s kterou se za ním chystáte, způsob platby (zda péči hradí Vaše pojišťovna či zda budete platit hotově), časová a místní dostupnost. ? <b>Telefonické objednání</b> ? pokud se Vám nepodařilo zjistit informace předem, využijte k tomu první telefonát. Možná nebudete mluvit přímo s Vaším budoucím odborníkem, zkuste tedy být věcní a dlouze nepopisujte svou těžkou situaci, jistě k tomu bude prostor při Vašem prvním setkání. Důležité je domluvit si termín, příp. se zeptat na způsob hrazení péče (zda je třeba také doporučení od praktického lékaře či zda můžete přijít jen tak). o ?Musím říct do telefonu, že mám PPP?? ? nemusíte, zároveň to ale není nic, čemu by se začal odborník divit či za co by se Vám smál. Můžete jen říci, že se chcete objednat na konzultaci, že si s něčím nevíte rady, že toho je na Vás poslední dobou moc, atd. Odborník sám se Vás dál doptá, pokud bude potřebovat již v telefonu více informací. Počítá s tím, že je to pro Vás těžké a je připraven na Vaši nesmělost či stud. o ?Co když se mi ten hovor zdál divný a nechce se mi tam?? ? konečné rozhodnutí je na Vás, ale nemáte co ztratit, pokud se za odborníkem vydáte. Vždy máte možnost spolupráci ukončit, pokud i po několika konzultacích máte pořád divný pocit ze spolupráce. o ?Co když se mi pak domluvený termín nehodí?? ? zvažte, co je pro Vás prioritní a pokud opravdu na první konzultaci nemůžete přijít (nemoc, náhlé pracovní povinnosti, atd.) zavolejte, vysvětlete situaci a poproste o domluvení nového termínu. I s tím odborník počítá. ? <b>První konzultace</b> ? na sezení stačí přijít několik minut před dohodnutým časem, někdy se může stát, že budete chvíli čekat, u Vašeho odborníka je patrně ještě předešlý klient, buďte tedy trpěliví a vydržte. Po příchodu do ordinace či terapeutické místnosti si nejspíše podáte s odborníkem roku, oba se usadíte a budete mít prostor pro Vaši ?zakázku?, stejně jako když přijdete ke kterémukoli jinému lékaři. o ?Jak mám začít, co mám říkat?? ? sezení většinou odborník začne pobídnutím ?Co pro Vás mohu udělat??, ?Co byste potřeboval/a??, ?Jak Vám mohu pomoci?? apod. ? zkuste tedy na tuto otázku jakkoli odpovědět, určitě společně zformulujete, na čem můžete pracovat. o ?Co když nedokážu říct vůbec nic?? ? nic se neděje, i s tím odborník počítá a buď se Vám společně podaří se pomalu rozpovídat nebo to půjde třeba při příštím setkání. o ?Kdy to mám zaplatit a jak se mám zeptat, kdy přijít znovu?? ? s tímhle Vám odborník jistě pomůže. Stejně tak spolu proberete možnosti, které máte. Zda a jak často budete na terapii docházet, co je k tomu potřeba, jak budete péči hradit, co všechno Vám terapie může přinést, jaká jsou její pravidla, atd. o ?Může odborník někomu říct o tom, že k němu chodím?? ? ne, je povinen dodržovat mlčenlivost stejně jako lékař. I na to se ho můžete zeptat, abyste se cítili jistěji. ? <b>Průběh terapie</b> ? společně s odborníkem byste se měl/a domluvit na počtu konzultací, čím víc se s ním budete znát, tím snazší bude zeptat se na všechny Vaše otázky související s léčbou, jste to Vy, kdo ví nejlépe, co potřebujete, zkuste být v procesu léčby maximálně aktivní. o ?K ničemu to není, vždycky je mi po tom ještě hůř…mám tam chodit dál?? ? je možné, že se přechodně Vaše obtíže zhorší, je to způsobeno tím, že začínáte řešit věci, které byly dlouho schované a může být bolestivé se s nimi vyrovnávat. Tato fáze však přejde do další, kdy Vám bude lépe a budete cítit zlepšení. Zkuste tedy vytrvat a neodcházet z terapie dříve, než může začít pozitivně působit. o ?Ty léky, co mi dal, vůbec nefungují, akorát po nich spím a nejsem schopná/ý normálně pracovat!? ? zkuste o tom s Vaším psychiatrem mluvit, zeptejte se na jejich známé vedlejší účinky, zkonzultujte čas, ve kterém léky berete, zeptejte se na jiné možnosti, nechce se poučit o jejich funkci. o ?Jak mám říct, že některý ty věci, co se v terapii dějí, mi vůbec nevyhovují?? ? kdykoliv máte nějaké pochybnosti, otázky či námitky k probíhající terapii, zkuste je říci rovnou Vašemu odborníkovi a společně o tom mluvit. To, že to řeknete kamarádce, na svépomocné skupině či rodičům, nezmění situaci mezi Vámi a Vaším odborníkem. Dobrý odborník Vaši zpětnou vazbu využije pro Vaši další spolupráci. ? <b>Ukončení terapie</b> ? Vaše léčba je dobrovolná, můžete ji tedy kdykoliv ukončit. Vždy je dobré o tomto zvažovaném kroku mluvit přímo s Vaším odborníkem. Společně můžete odhalit Vaše pohnutky k tomu a předejít tak zbytečnému střídání mnoha terapeutů. Pokud již další terapii nepotřebujete a máte se dobře, není co řešit 🙂

Základní druhy terapie

Neexistuje pouze jediný postup v léčbě, který zaručeně vede k uzdravení. Je dobré mít představu o tom, jaké existují druhy terapie a ideální je mít možnost si s pomocí odborníka vybrat. Protože to, co je dobré pro někoho jiného, nemusí být dobré pro nás. Pokud vyhledáme odbornou pomoc u psychologa, psychiatra nebo specializovaného psychoterapeuta (rozdíly podrobněji v samostatné kapitole), bude nám nejčastěji nabídnuta individuální terapie, někdy pak rodinná nebo párová terapie. Psychiatr nám může také nabídnout podpůrnou léčbu pomocí psychofarmak ? to znamená léky, které přímo poruchu příjmu potrav neléčí, ale mohou pomoci zvládnout velmi nepříjemné stavy úzkosti a deprese, či snížit naléhavost nekonečných myšlenek na jídlo a váhu (více o lécích v samostatné kapitole). Individuální psychoterapie znamená, že se bude odborník věnovat po určený čas pouze nám a to opakovaně, jednotlivá sezení na sebe navazují – co jsme nestihli probrat teď, necháme na příště. Někteří terapeuti nabízejí konkrétní postupy, radí, dávají úkoly, kde se sami mezi sezeními aktivně podílíte na své léčbě. <b>Porucha příjmu potravy je chápána hlavně jako nevhodný návyk, který je nutné změnit</b>. Jiní dávají přednost postupnému odhalování souvislostí nemoci s osobní historií a současnou životní situací a pomáhají nemocnému svou nemoc lépe pochopit a společně najít způsoby řešení, ?ušité nemocnému na míru?. <b>Porucha příjmu potravy je tu chápána jako projev jiných neřešených problémů</b>. Více se o některých přístupech v léčbě dočtete v další kapitole. Je velmi časté, že zkušený terapeut různé způsoby léčby s výhodou kombinuje. Také jsem zmínil rodinnou a párovou terapii. Jak název napovídá, terapie se účastní celá rodina nebo pár, terapeut podporuje zúčastněné ve společném řešení problému. <b>Porucha příjmu potravy tu není problémem jednotlivce, ale do jisté míry všech zúčastněných</b>. Zejména u dětí a dospívajících je prokázáno, že se jedná o velice účinný způsob léčby. Další variantou léčby je terapie ve skupině, nejlépe ve specializované skupině pro nemocné poruchou příjmu potravy. Zvláštní postavení tu mají svépomocné skupiny, které mají za cíl pomoci nemocným na začátku získat informace a vybrat si dostupný a přijatelný způsob terapie. Může také pomáhat těm, kteří léčbou již prošli, podělit se o své zkušenosti a slouží pak pro důležitý pocit užitečnosti a také jako prevence před opětovným návratem do nemoci. Dále jsou tu tzv. docházkové terapeutické skupiny, těch speciálně zaměřených na léčbu poruch příjmu potravy je však u nás zatím velmi málo, ale předpokládáme, že se bude jejich nabídka rozšiřovat. Od svépomocné skupiny se liší jednak tím, že jí vedou obvykle dva psychoterapeuti, jde tedy o odbornou pomoc. Dochází do nich delší dobu stejná skupina lidí, kteří se mají šanci vzájemně lépe poznat a více si důvěřovat. Se skupinovou terapií se nejčastěji setkáme na stacionáři (docházkovém denním programu) nebo při hospitalizaci na psychiatrii. Skupina může poskytnout nemocnému informace, dát mu podporu, pochopení pro jeho problémy, může nabídnout i různé pohledy a tím i lepší porozumění sobě a svým problémům. Nemocní se ve skupině učí o svých problémech mluvit. Skupinová terapie má obvykle dobrý vliv na zlepšení vztahu k sobě a ke svému okolí. Na začátku léčby ale může být nemocný zahlcený svými problémy a potřebuje více času pro povídání o svých věcech, než kolik může dostat na skupině. Proto je dobré hlavně v akutním stavu nemoci nejprve docházet na idnividuální či rodinnou terapii a pak navázat léčbou ve skupině. Někdy je dobré různé formy léčby kombinovat. Kontakty na svépomocné a docházkové skupiny najdete <a href=“akce_list.asp“>zde</a>, na stacionář pro léčbu poruch příjmu potravy pak v <a href=“kontakt_list.asp“>databázi kontaktů</a>.

V čem mi může pomoci psychiatr a v čem psycholog? A kdo je to psychoterapeut?

Profese psychologa a psychiatra nestojí proti sobě, ale ideálně naopak spolupracují, tvoří společně jeden tým a hledají spolu s Vámi možnosti a cestu k uzdravení. Spolupráce psychologa s psychiatrem spočívá v komunikaci o Vašich potřebách, o Vašem zdravotním a psychickém stavu, o tom, jaký způsob léčby pro Vás může být neužitečnější. Na pracovištích, kde pracují v týmu oba, Vás Váš psycholog může poslat také za svým kolegou-psychiatrem, pokud usoudí, že Vám mohou v boji s nemocí pomoci také léky. Pokud přicházíte primárně za psychiatrem, i on Vás může nasměrovat na svého kolegu-psychologa, pokud shledá společně s Vámi potřebu více o Vaší situaci mluvit a sám Vám nemůže tento čas nabídnout. Je tedy dobré vědět, na co jsou obě profese specializované, z čeho vycházejí, co můžete získat. <b>Psychiatr</b> má medicínské vzdělání, je absolventem všeobecného lékařství na některé z lékařských fakult (titul MUDr.). Jako specializaci si zvolil psychiatrii, v tomto oboru také zpravidla vykonal atestační zkoušku. Je oprávněn Vám napsat recept na léky, nejlépe se vyzná v antidepresivech a dalších lécích, které můžete v případě poruchy příjmu potravy potřebovat. Novodobým trendem je, aby i psychiatři absolvovali nějaký psychoterapeutický výcvik a rozšířili tak své možnosti pro Vás. Stejně jako může být špatný a dobrý kominík, můžete mít stejnou zkušenost také s psychiatrem. Vždy máte právo najít si jiného, pokud máte pocit, že Vám léčba neprospívá a zkusila jste o tom s Vaším psychiatrem mluvit. ?Bylo to k ničemu, byla jsem tam vždycky sotva deset minut, zeptal se mě, jak se mám, napsal mi znova recept a šla jsem, nikdo se se mnou pořádně nebavil, ani nevím, jak to mám brát, už radši nikam nepůjdu, psychiatři jsou divní…? ?Můj psychiatr mi všechno vysvětlí, má na mě čas, můžu se ho zeptat k léčbě na vše, co potřebuji, necpe do mě jen prášky, naopak se snaží snižovat dávky a pomoct mi se konečně bulimie zbavit a žít normální život bez odborné pomoci a bez léků, i když z toho mám strach…? <b>Psycholog</b> je absolventem magisterského studia na filosofické fakultě (titul Mgr. či PhDr.), nemá tedy medicínské vzdělání, nemůže Vám napsat léky. Většina psychologů, se kterými se můžete v ambulanci či jinde potkat, má za sebou buď atestaci z klinické psychologie či psychoterapeutický výcvik, který ho učí nejen metodu, jak s lidmi pracovat, ale také porozumět sám sobě, aby mohl lépe pomáhat druhým. Psycholog očekává, že za ním přijdete s nějakým Vaším problémem, trápením či otázkou a na to je také připraven, nabídne Vám dostatek času k tomu, abyste společně hledali řešení Vaší situace. I psycholog je jen člověk a může se stát, že Vám lidsky ani profesionálně nesedne, zkuste tedy vyhledat jiného. Vždy je dobré sám sobě položit otázku po skutečné motivaci psychologa změnit, co mi na něm nevyhovuje, co potřebuji jinak a ideálně o tom s psychologem mluvit. ?Ta psycholožka mě nenechala ani říct, co chci, pořád mi nutila, že je to všechno mým dětstvím a chtěla, abych se pořád vracela do vzpomínek, bylo to hrozný. Přišla jsme tam ale kvůli něčemu jinému. Uvažuji, že už tam nepůjdu. Stejně to nepomáhá…? ?Trvalo mi, než jsem tam začala mluvit, než jsem tomu psychologovi začala důvěřovat. Chtělo se mi po pár sezeních zmizet, nepomáhalo to, ale řekla jsem mu o tom a povedlo se navázat lepší spolupráci. Teď už cítím, že to k něčemu je a pomalu začínám zjišťovat všechny ty souvislosti mé nemoci a daří se mi lépe zvládat jídlo i vztahy. Konečně jsem se pohnula z místa a mám z toho radost…? <b>Psychoterapeut</b> absolvoval psychoterapeutický výcvik, který ho poté opravňuje dělat psychoterapii, nesmí užívat označení psycholog (nemusí mít tedy žádný vysokoškolský titul, nebo ze zcela jiného oboru). Podobně jako psychologa jej však výcvik připravil na práci s Vámi. Existuje celá řada psychoterapeutických výcviků, vždy je dobré se informovat, jaký typ, v jakém rozsahu a s jakou garancí Váš terapeut výcvik absolvoval. Ani sebelepší odborník Vám nebude schopen pomoci, pokud se Vy sama/sám nechcete léčit. Pokud jste k léčbě odhodlaná/ý, může naopak pomoc odborníka léčbu značně urychlit. Tak se nebojte jej vyhledat, nemáte co ztratit!

Proč se začít léčit

Přesto že dnes již většina lidí, kteří trpí poruchou příjmu potravy ví, že jde o závažné onemocnění, které s sebou přináší řadu vážných tělesných i duševních problémů a může končit i smrtí, nebývá vůbec jednoduché rozhodnout se léčit. Proč tomu tak bývá? Není snadné si přiznat, že takové potíže se nás týkají, že můžeme sami trpět poruchou příjmu potravy. Nejde tu jen o nedostatek informací, které jsou samozřejmě velmi důležité. Připustit si problémy s jídlem je někdy podobně těžké jako například pro kuřáka ? dokud bezprostředně nezažívám následky (zdravotní komplikace), problém se mě netýká. Může tu platit rčení: ?Slona nevidím, tedy slon není?. Zejména u mentální anorexie je těžké si přiznat, že jde o nemoc, protože na začátku naše okolí často oceňuje, že jsme zhubli, můžeme tak mít pozornost, která se nám líbí a o kterou nechceme přijít. U bulimie a záchvatovitého přejídání je zase velkou překážkou k tomu, abychom si své potíže plně uvědomili a začali s nimi něco dělat fakt, že přejídání a zvracení vnímáme jako selhání, slabost, stydíme ze za to. Pro sebe si to pak zdůvodníme, že je to jen naše osobní věc, do které nám nikdo nemá co mluvit. Skoro vždy za nerozhodností či odmítáním léčby stojí strach z toho, že jakákoliv změna povede určitě k přibírání na váze. Částečně je to také způsobeno nedostatkem informací o tom, jak přesně taková léčba probíhá. Také bývají pochybnosti o tom, jestli to vůbec stojí za to léčbu podstupovat. Řada nemocných se za své problémy stydí, vnímají je jako osobní selhání a bojí se o tom s kýmkoliv mluvit, tedy i s odborníkem. Důležité je vědět, že poruchy příjmu potravy lze úspěšně léčit a ten, kdo jde do léčby naplno, má velkou naději, že se úplně uzdraví. Je také pravda, že někdy je léčba náročná a trvá déle, než by si přáli všichni zúčastnění. Ale rozhodně to stojí zato. Jasným důvodem, proč se léčit, je fakt, že porucha příjmu potravy podstatným způsobem omezuje náš život, přináší do něj velké utrpení a čím déle to trvá, tím je to horší. Důležité je vědět, že opravdu málokdo na začátku, když začíná výrazněji omezovat příjem potravy, začne se přejídat a případně zvracet, si uvědomuje, že stojí na začátku mentální anorexie či bulimie. Proto určitě není správné nemocnému říkat, že si za své problémy může sám. Nikdo z nemocných si utrpení, které tyto problémy doprovází, opravdu nezaslouží. Mezi psychické potíže, které přímo souvisejí s poruchou příjmu potravy, patří podrážděnost, přecitlivělost, náladovost, pocity osamění, smutek. Kromě vlivu podváhy a špatné výživy (která souvisí i se zvracením) je velkou příčinou prožívání intenzivní nespokojenosti se sebou, strachu z chyby a nemožnost to s někým sdílet. Život, který se zúží jen na sledování jídla, postavy a bez blízkých lidí se žije opravdu těžko a ztrácí smysl. Přitom jde opravdu o důsledky nemoci, kterou umíme léčit. Pro někoho mohou být jasnou motivací k léčbě tělesné důsledky jako například ztráta menstruace, padání vlasů, větší kazivost zubů, zažívací potíže, bušení srdce, problémy s termoregulací. Je důležité vědět, že když na podobné potíže včas zareagujeme a rozhodneme se léčit, máme velkou šanci vše zvládnout bez následků. Nemusíme si tak vypěstovat například vážné problémy v zažívacím traktu, srdeční vadu či neplodnost. Více o důsledcích mentální anorexie a bulimie najdete <a href=“vyzkousejte_potize.asp“>zde</a>. Někdy bývá impulzem k léčbě stále se horšící situace v rodině či v partnerském vztahu, která přímo s poruchou příjmu potravy souvisí. Rodiče svým nemocným dětem nerozumí (což je intenzivní pocit na obou stranách), konflikty kolem jídla se rozšiřují i na další témata. Podobně trpí i partnerský vztah. Je důležité vědět, že i když se rodiče či partneři často na nemocného zlobí, bývá za tím intenzivní pocit bezmoci a strach, že svého blízkého ztratí. Začít se léčit pak znamená dát sobě i blízkým naději, že současné společné trápení nebude trvat věčně. Vyzkoušejte si: Jste-li v situaci, kdy uvažujete, zda se vás problém poruchy příjmu potravy týká, ověřte si své pochybnosti. Vyzkoušejte náš <a href=“vyzkousejte_test.asp“>Test rizik vzniku a rozvoje poruchy příjmu potravy</a>, buďte při jeho vypracovávání upřímní, děláte to pouze pro sebe. Také poslouchejte ostatní, pokud říkají, že hodně hubnete nebo mají pochybnosti o vašem stravování, pokuste se to brát alespoň chvíli vážně. Svou váhu si můžete ověřit v naší <a href=“vyzkousejte_bmi.asp“>BMI kalkulačce</a>, která jako jediná zohledňuje věk, pohlaví a nabízí rozmezí optimální tělesné hmotnosti. Jestliže už tušíte nebo přímo víte, že trpíte mentální anorexií, bulimií nebo záchvatovitým přejídáním, vezměte si čistý list papíru a rozdělte ho na dva sloupce. Do levého sloupce pište vše, co vás napadne k tomu, proč byste měli hned teď začít svůj problém řešit. Do pravého sloupce pište důvody, proč to nechat být. Tento list je jen pro vás, je důležité si vše promyslet, jde o důležité rozhodnutí.