Životní období

Není nikoho z nás, kdo by neprožíval určitá životní období. Každý jsme jednou nahoře, jednou dole. I já jsem takovéto období prožívala. Avšak nebylo to nijak veselé období. Pamatuji si přesně, kdy to začalo. Školní rok se pomalu chýlil ke konci a všichni nedočkavě vyhlíželi prázdniny. Byla jsem mezi těmi, kdo už měl školy plné zuby a chtěl si odpočinout, polehávat na sluníčku, koupat se, seznámit se a spousty dalších věcí. Brzy se to ale mělo změnit. Nedošlo mi na začátku, co se děje, ale jak se u nás dona situace zhoršovala, začala jsem si uvědomovat, co vlastně prožívám. Po první hádce rodičů mi bylo velmi úzko. Tak, jako dnes se ještě nepohádali. Byl to velmi zraňující pocit. Žijete společně, pět osob v jedné domácnosti. Normální idyla, řeknete si. Jenže to by to muselo v rodině fungovat. Kdyby spolu všichni normálně vycházeli, bylo by to fajn. To je to, po čem tajně toužím. Za co se večer co večer v posteli modlím, za co prosím Boha. Prosím za šťastnou, při sobě držící rodinu. Prosím za zdraví celé mé rodiny, prosím o ochranu. Troufám si říct, že jsem se ze svého doposud nejhoršího životního období již dostala. Ne pouze sama, bylo potřeba léčitelů, aby mě z tohoto období vytáhli, hrozila mi totiž vážná nemoc. Jen tak tak jsem to ustála, jinak bych nedejbože možná teď ležela v nemocnici na kapačkách. Byli to rodiče, kteří mi pomohli se z toho dostat, ale to hlavní, ten hlavní kus cesty záležel jen a jen na mě. Nechci předbíhat, takže jak to všechno začalo: Hádají se, už zase se hádají! Přemítám si v hlavě, zatímco se ze spodního patra ozývají křičící hlasy rodičů. Sedím u sebe v pokoji a dívám se z okna. Po tvářích mi stékají slzy, slzy bolesti. Je trochu přehnané říct ,,dívám se z okna? ,neboť přes uslzené oči nic nevidím. V hlavě mám zmatek. Přemýšlím, kdo jsem, co jsem zač? v hlavě mám prázdno. Je to jako velká propast mezi mnou a zbylým světem. Jsem sama na osamělém břehu. Sama v hloubi svého trápení. Nechce se mi nikomu svěřovat, zbytečně bych přidělávala starosti ostatním lidem. Hluk dole utichl. Ani mě nenapadne myšlenka, že by se snad usmířili. To si jen šel každý svou vlastní cestou. Schází dolů po schodech, abych si umyla zarudlý obličej. Nevím, zda to pomůže, ale třeba na mě nic nepoznají. Nepoznali. Každý je zaneprázdněn svými starostmi, proč by je mělo něco takového jako trápení jiných rozhodit? Nikdo s nikým nemluví. Nezáleží na tom, co kdo právě teď dělá, jestli něco říká, nebo co jí. Nikdo si nikoho nevšímá. Ani my sourozenci mezi sebou nemluvíme. Každý se trápíme, ale nemáme chuť mluvit. Nepohádali jsme se, ale na tom nezáleží. Na každého z nás to nějakým způsobem dolehlo. Máme v sobě usazené to, co jsem před chvíli všichni vyslechli..Pokud se toho nezbavíme a nezačneme se radovat, bude se to kupit a my neustojíme. To jsem si říkala před rokem. Bráchové to přešli, ale na mě se to podepsalo a dost krutě. Takováto atmosféra u nás doma trvala celé tři týdny. Dlouhé tři týdny, nejhorší doba mého života. Rodiče spolu nemluvili, projevilo se to na našich známkách ve škole, na psychice a na zdraví. Především u mě. Neustála jsem se trápila, přestávala jsem komunikovat, kamarádi se odě mě začali odvracet, ale to nebylo zdaleka všechno. Omezila jsem příjem potravin. Nepřestala jsem jíst, pomalu jsem přecházela na zdravou stravu a to bylo zcela proti srsti rodičům. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale za nějaký čas, když jsem si to přemílala v hlavě mi přišlo ubohé, jak se mnou jednali a s jakým přístupem. Nerada to přiznávám, ale bylo to kvůli nim. Nezačala jsem jíst zdravě kvůli štíhlé linii, ale kvůli stresu, nervům a trápení. Celé hodiny jsem dokázala přemýšlet nad svým trápením, kdybych nic nemusela, dokázala bych dny proseděl u okna a koukat do neznáma. Po chvíli vás to unaví, jen na něco koukat, ale stejně se pořád díváte na jedno a to samé místo. Díváte se na vzduch. Nevidíte nic konkrétního, jen vzduch. Připadá vám, že se hýbe, ale je to jen domněnka. To vy se hýbete, on zůstává stát. Ztrácíte se, hluboko v podzemí. Nevíte, kudy kam, nevíte, co bude dál, ale stále přemýšlíme. Ze své zkušenosti mohu říct, že to nemá cenu, jenže vy se nemůžete odtrhnout. Když se vracím zpět do té určité etapy života, připadá mi, jako bych tu dobu žila jiný život. Jako bych byla něčím pomocí vůle ovládaná, jako bych to ani nebyla já. Jenže to si neuvědomíte. Prostě žijete, chodíte do školy, učíte se, ale nejste to vy. Je to zvláštní, ale téměř nerozpoznatelný pocit. Až když se nad tím do hloubky zamýšlíte, přijdete na to, co jste. Jde to říct jen jedním slovem: TROSKA. Stává se z vás troska.Nikdo vás neuchrání, pokud nechcete- tedy, ono to ani nejde, jste zmanipulovaní. Teď poznávám, že jim to zcela nemůžu dávat za vinu, ale předtím to tak bylo. Jsem ráda, že jsem se zcela vyléčila a teď už jsem na tom dobře, ale vy vlastně nevíte z čeho? Říkáte si o čem to pořád píše, z čeho se vyléčila? Co jí bylo? Něco vážného? Ano, bylo to vážné, ale až po měsíci, dvou, kdy jsem zhubla o pět kilo. Není to drastické, já jsem dřív byla oplácaná, ale neustála jsem to. Neviním se za to. Stresem, zdravým životním stylem a cvičením jsem za dva měsíce zhubla o pět kilo. Rodiče to poměrně dost vyděsilo, začali mě vážit, kontrolovat a já jsem si připadala jako trestanec. Hrozila mi bulímie. Jídlo jsem nezvracela, jedla jsem několikrát denně v malých porcích, ale lhala jsem jim. V jídle. Bylo to ode mě opravdu hnusné, ale nemohla jsem jinak. Nikdy dřív jsem jim nelhala a už bych ani nechtěla, ale prostě mi v tu chvíli nic nezbývalo. Vlastně jsem je chtěla uchránit. Nevím od čeho, možná od nervů, od problémů, od zbytečných hádek, co já vím???? I když jsem zhubla, vážila jsem při svých 158 cm 46 kilo. A to se mi OPRAVDU nezdá jako porucha příjmu potravy, či jiná, možná podobná, možná odlišná diagnóza. Teď již chápu mladé holky, proč chtějí být štíhlé. Touha po kráse, líbit se klukům? NEBUDU VÁS, HOLKY VAROVAT. Vím, že bych neuspěla a nemělo by to cenu, stejně tak, jako rodiče neuspěli u mě. Mohli mi ukazovat fotky VYCHRTLÝCH MODELEK V NOVINÁCH, V TELEVIZI, NA INTERNETU? Nebylo to nic platné. Když si člověk něco umane, většinou za tím jde. Alespoň já jsem takový typ. Neustále jsem poslouchala narážky od rodičů, jak jsem hubená, že ze mě bude kost. Věřila jsem svým prarodičům, ale když i oni na mě začali naléhat s tím, jak jsem hubená, zhroutila jsem se. Bylo to před tím, než jsme jeli na víkend s RODINOU do Karlových Varů. Nejen z tohoto nepodařeného víkendu, ale z celého života jsem nic neměla. Žila jsem proto, že jsem musela. Musela jsem chodit do školy, musela jsem poslouchat, musela jsem? prostě vše pro mě byla nutnost. Nejradši by mi bylo doma, kdybych nikam nemusela, nikam jsem nechtěla, vše pro mě bylo obtížné. A strava? S tou se to táhlo dál. Téměř jsem ze svého jídelníčku vysadila tuky, cukry a jiné životu potřebné látky. Na den, kdy jsem ležela v posteli a téměř jsem se nemohla ani hnout nikdy nezapomenu. Zvonil telefon. Nevolal nikdo jiný, než moje máma. Mluvila s léčiteli a oba jí potvrdili, že mám sklon k anorexii. V u chvíli, kdy mi to říkala jsem nebyla schopná myslet, jen jsem si přála, aby to byl OPRAVDU ŠPATNÝ SEN. Bohužel nebyl. Nečekejte, že mě litovala, nebo snad že mě začala uklidňovat, že vše bude dobré. Kdybych vedle ní v tu chvíli stála, byla bych určitě zmlácená. A ne mírně, za vyučenou, ale pořádně, aby to ze mě vymlátila. Děkovala jsem bohu, že v tu chvíli nestojí vedle mě, ale že je pouze ,, na dráte?.

Bulimička? To snad ne…

Lečim se dva roky pro poruchu osobnosti. Ted jsem zmenila doktora a hned po prvnim rozhovoru mi řekl že musíme řešit jídlo. Se starou terapeutkou jsme se tomuhle tematu vzdycky vyhla. On se otazkami dostal k tomu, ze mam vazny problem. Byla jsem na klinice kde se lecili anorekticky i bulimicky. Ja prece nejsem jako ony. Ony meli 30 kg… ja mam 53! Myslela jsem ze moje pocity jsou normalni. Ze se mi jidlo hnusi tak ze nejsem schopna do dat do pusy a kdyz musim, snazim se najit misto kde ho vyzvracet (bydlim v malem byte s mamou) nebo polykam projimadla…citim se odporna. Snad nejde ani o to byt hezka nebo stihla, spis neco dokazat. Moje kamaradky popisovali podobne veci. Taky se obcas prejedi a vycitaji si to, taky drzi diety. Proc je to u me ale problem? Mam vkyvy +-7 kg, nikdy se nedostanu pod 52 kg, jen jednou jsem mela 47 ale to bylo tesne pred prijetim na kliniku (kam jsem sla kvuli BPD ale diky lekum jsem hodne pribrala). Mam vzdycky vycitky a chut zvracet ale vetsinou nemuzu kvuli mame. Uzivam obcas laxativa. Ale to snad porad neznamena ze jsem bulimicka, nebo ano? Chci znat vas nazor. Trva to vsechno dva roky. Myslim ze doktor prehanel, ale nadruhou stranu vim jak dopadali ty holky na klinice. (byt tak znicena nechci, navic pod takovou konctrolou a neduverou doktoru a vsech… btw ja na klinice zvracela nekolikrat a nikdo to nepostrehl, jim hlidali kazdy krok. Asi vazne nechci dostat tuhle nalepku)… chci rict, to by mela PPP kazda druha holka…podle toho co jsem slysela od kamaradek…

Jak je to důležité?

Co nám může v životě pomoct? Podobně jako spousta žen a dívek jsem se potýkala s anorexií ve 13ti letech (poprvé a snad naposledy) . Zavinili to hlavně pubertální spolužáci a náhodní kolemjdoucí též v „nezralém“ věku. Měla jsem nadváhu (a mimo jiné byla trochu namyšlená a nepříjemná) … To zapříčinilo, že na mě kluci pokřikovali i na ulici, že sem tlustá a hnusná. Ve třídě mi dokonce dali přezdívku špekosaurus. Když mi na 13ti leté prohlídce doktorka řekla, že bych měla asi 5 kilo zhubnout, tak sem se na sebe začala koukat reálně. Začala jsem hubnout a postupně se to stalo mojí prioritou. Taky sem se v té době začala učit a stala se ze mě perfekcionistka. Všichni mě chválii, jak mi to sluší a jak jsem se zlepšila… pak to ale začalo zacházet do extrémů. Postupně se jedinou věcí na mém jídelníčku stal nízkotučný jogurt k obědu denně. Nasštěstí se v té době začalo o anorexii a bulímii hodně mluvit a psát na internetu. Tehdy jsem se sebrala a šla za mamkou a rozhodla se jí to říst. Bylo to štěstí! Vyřešily jsme to spolu samy a dřív, než jsem měla podváhu. Teď jsem na gymnáziu a mám na sebe velké nároky. Chci být ještě hezčí, protože nemám ráda svoje nohy, geneticky dané-tlusté- … Navíc do toho přišla ta nemoc a já ležela doma a přibrala. Teď si jídelníček hodně hlídám … občas se mi stane, že celý den nechci skoro nic sníst, protože se na to „necítím“ . Tentokrát to ale neni máma, kdo by mi pomáhal. Je to přítel. A když si položím otázku „Je pro mě důležité, že se mu takhle líbím…že mi brání, abych hubla omezením jídelníčku?“…existuje jen jedna odpověď a ta zní „Ano!“ … Je nesmírně důležíté mít po boku spřízněnou duši, která nás podporuje a ujišťuje ve „správnosti naší existence“ …. „SMIŘME SE S TÍM,JACÍ JSME A SOUSTŘEĎME SE NA NAŠE KLADY, TAK TO DOKÁŽEME“ … Niky už nechci mít žádnou ppp a nechci zkončit ještě hůř, než jako tehdy v 14, když mi pomáhala mamka.

Již 10 let se mnou žije paní Bulimie

Ahojky všem! Jsem obyčejná holka, je mi 25 a už od svých 15cti let si ničím život bulimíí. Jak to začalo? Na gymplu, doma…Otec mě od malička nenáviděl, naši se v té době rozváděli, oba mě mlátili,mamka pila, nikdo si mě nevšímal, jen můj pes. Z ledničky mizeli obrovské množství jídla a nikdo si toho nevšíml. Prosila jsem Boha o pomoc a ona přišla. Jednou mě mamka nachytala jak zvracím. Nadala mi do debilu, prý nejsem normální, takže me v tom, co jsem si myslela ještě utvrdila. Po rozvodu přišlo stěhovani do města na druhé straně republiky. Ztratila jsem všechny kamarády, byla jsem sama. Mamka měla přítele, sestra žila s babičkou. Tak bylo jen Já a jídlo. Dokázala jsem sníst dva polárkové dorty a dva litry pudinku, pecen chleba. To nebyl problem.Vůbec nechci vidět, jak moje tělo zevnitř vypadá…. Potom mě mamčin přítel taky nachytal jak zvracím a vzal mě k psychiatrovi. Ta mi pomohla, ale jen na chvili. Potom to začalo na novo. Našla jsem si přítele, ten mi pomáhal, zvracela jsem už jen tak 2x do měsíce. Po rozchodu zase a zase. Normálně jsem uplně veselá holka, co miluje život, ale vždy, když propadnu bulimii, chce se mi umřít a nenávidím se a nikoho nechci vidět. Kvůli jídlu a zvracení dokážu udělat hrozné věci, být nepříjemná na své blízké, nejít ven s přáteli a raději sedět doma na zadku a cpát se neuvěčitelným způsobem, zvracet, jíst, zvracet,…neustále dokola. Dokázala jsem na pár měsícu přestat, můj život se změnil, byla jsem štastná. Pak stačilo , že mi někdo řekl, že jsem přibrala nebo se přítel otočil za hubenou. Byla jsem na šílených dietách, chodila cvičit několikrát denně. Obvykle jsem vážívala na svých 170cm 62kg, pak jsem se dala na dietu, zhubla na 55kg, ale to jsem opravdu skoro nic nejedla, potom jsem byla v Americe a tam jsem přibrala i při denodenním zvracení spojeným s alkoholem na 72kg které mám doted. Bylo to hrozné, kolikrát jsem se tak opila, že jsem si ani nepamatovala, že jsem vyčistila ledničku a pak všechno vyzvracela. Až ráno jsem se probudila totálně opuchlá, bez energie, s bolestí hlavy a totálním odporem k životu a sobě sama…ale musela jsem jit do prace a smát se na hosty. Nyni jsem už doma v CR a snazim se zacin normalni zivot, ale bulimie me porad ovlada. I ted tu sedim u pocitace v praci, boli me hlava, spatne se mi dycha a mam opuchly krk i oblicej. Je mi 25 let. Nejlepsi leta. Vím, že je to všechno moje chyba, nemám vůli. Ale nevzdávám to. Nikdy!!! Jsem sama, moc bych si přála kluka. Nechci se litovat. Jen bych si o tom ráda s někým popovídala…. Děkuju Vám všem, kdo si to přečtete a třeba i zareagujete. Musela jsem to ze sebe dostat! Holky, já moc dobře vím, jak se cítíte, je to hrozný co děláme, jak se ničíme…. Kéž bych nikdy nezačala, kéž bysme NIKDY NEZAČALI!!! Prosím nevzdávejte to a bojujte! Myslím na Vás!!! 🙂

Anorexie jako následek incestu

Teď?. Mít tělo, naslouchat svým pocitům a potřebám je fajn. Je príma zacvičit si, vykoupat se, jít na procházku, dát si normální snídani, svačinu, oběd, večeři, svačinu. Sladkost, když na ni mám chuť. Je úžasné moci se spolehnout na své tělo, že mne donese na výletě bez křečí až na vrcholek vyhlídky. Je nádherné, že vnímám ptáčky, vůni listí, že přemýšlím o tom, jak dlouho jsou už asi vzhůru žluťásci a nemyslím na to, kdy zas budu moct jíst a co a jestli nejím víc než kamarádka. Je to velká úleva. Dříve? Neměla jsem tělo ráda, protože patřilo tátovi. Lehal si na něj a dloubal do něj? (V terapii se ukázalo, že k nějaké formě zneužití docházelo už od dvou let, k úplnému styku asi od osmi do sedmnácti). A já si trhala vlasy, abych cítila jinou bolest než tu tam dole. Dívala jsem se na tapetu na stěně, abych se nemusela dívat na něj. Kdykoli chtěl, sáhnul na mne, třeba když jsem myla nádobí. Chtěla jsem to tělo utrápit k smrti, nechat ho vyhladovět. Patřilo by mu to, stejně není moje?. Nikdy nebude čisté? A jediné, co mi maminka řekla, když jsem se v sedmnácti zhroutila a vše řekla bylo, že ji se mnou podváděl. Jediné, co mi řekl bratr bylo, ?že se mám zase s někým vyspat a pak ho udat?. Byla jsem sama, nepochopená nejbližšími, nevyslyšená, smutná. Opakované pokusy o sebevraždu mne nikdy neodnesly z tohohle světa. Z nějakého důvodu jsem měla žít?. :o)) Pro Vás: Kdo máte poruchu příjmu potravy jako následek sexuálního zneužívání v dětství, nebojte se terapie. Nebojte se mluvit o tom, co bylo, (i když jste už možná skoro všechny vzpomínky potlačily a zapomněly, abyste mohly žít dál) a přijmout podporu, ale i terapii, která není ťuťuťu, protože pomáhá najít naši vlastní vnitřní sílu, pomáhá postavit se na vlastní nohy, za sebe, mít se ráda, věřit si, věřit, že tady na tom světě má každý své nezastupitelné místo. Máte ho i vy. Užijte si života naplno :o)))) Ahoj a všem přeji krásné dny a hodně síly a radosti.

Mám to za sebou!

Ahoj všem, Když jsem opět po dlouhé době (asi půl roku) zavítala na tyto stránky našla jsem zde můj článek,který jsem psala když jsem na tom bylo opravdu špatně.Anorexie,šikana,sebevražda.Už je to konečně za mnou!A když tady čtu vaše příběhy a mnozí z vás mají stejné potíže jako jsem měla já tak je mi to velmi líto a věřím,že vy to zvládnete,ale ne sami.Já jsem to zvládla přibližně za půl roku a s pomocí rodiny,přátel a dalších a jsem za to ráda. Před nějakou dobou mi kamarádka řekla,že jsem tlustá a přitom to není pravda na svůj věk vážím 43 kg. Jenže já si to také začala myslet,ale hned jak jsem se vrátila sem zjistila jsem,že to není pravda,že to nemůže být pravda.Hned jak mi to řekla jsem chtěla začít hubnout a dělat další blbosti.Ale potom jsem si řekla vždyť to nemůže být pravda vždyť mám všechno co chci kdo má to štěstí,že za 2 měsíce stráví jenom z těch dvou měsíce 6 týdnů na horách ve Švýcarsku.Prostě jsem se zařekla (Už znovu),že to nikdy už neudělám už nebudu hubnout tak moc. Taky jsem to dokázala s pomocí vás.Hlavně s vaší pomocí a proto vám patří nesmírné díky. Kdyby jste si chtěli přečíst můj starší článek tak tady je odkat: http://www.idealni.cz/anorexie-sikana-a-sebevrazda_clanek_show.asp?id=1877 Kess (Nika)

Kam až může dojít ppp…

Ležím na sněhobílé posteli a všude nade mnou blikají deítky různých světýlek a každou chvílí se ozývá hukot nějakého přístroje.Interní oddělení – JIP. Lvou ruku, na níž mám přidělanou dlouhou kanylu vedoucí k infuzi s nezbytnými minerály. Nezbytnými, chci-li přežít. Projede mnou vlna chladu a nakonec se rozklepu naplno. Zase ta protivná zimnice. Chvíli na to ale nebezpečně zrudnu a mým tělem se rozlévá pocit šíleného horka. To jen paní horečka vystřídala tu ještě méně příjemnou všudypřítomnou zimnici. Chci trochu poodkrýt tenkou deku přehozenou přes mé podvýživené tělo, ale ouha – moje ruce mi úplně odmítly poslušnost. Proč jimi nemohu vůbec pohnout? Zkusím tedy sílu dolních končetin, abych ze sebe alespoň pokrývku odkopala. Ale co se to děje?! Proč nemohu tu nohu ani skrčit? A druhou? Taky ne!!!! Navíc je mi opět na zvracení. Dnes už zvracím podruhé ty protivné žaludeční šťávy. Jak bych taky mohla něco jiného, když od včerejška trápím své tělo přísnou hladovkou a tomu pití jsem taky moc nedala. Mé zhuntované tělo si řeklo DOST! A to jsem ještě do včerejška denně běhala a žila jen z toho, že jsem si sem tam něco malého, nejlépe jen kousek ovoce nebo sýra strčila do pusy. Anorexie jak vyšitá. Teď seohlásil totální minerálový rozvrat a stačilo málo a já místo péče lékařů mohla ležet o dvě oddělení dál. Na patologii… Kdyby tyto řádky pomohly alespoň jedné z vás, které si denně huntujete tělo až do úplného vyčerpání, udělalo by mi to nesmírnou radost. Protože tto mnou popisované stavy se mohou stát velmi brzy skutečností, která vás také může potkat. Takže hlavu vzhůru a bojovat!

Prosím,odepište…

Mám dotaz,prosím moc o odpověď! Už od listopadu 2006 nemám menstruaci.Prostě mi vynechala a do dneška ji nemám.Nevím proč a dost mě to štve. Byla jsem i na gyndě a doktor řekl,že je to normální,že do 17 let to může být nepravidelné a že jsem zdravá.Ale přes to mě to dost štve,už bych to chtěla dostat.Myslela jsem ,jestli to není váhou,v poslední době jsem zhubla a dost si váhu držím,ale moje BMI je 18,1-čili normální.Ale stejně se bojím,protože při věku 15 let,by moje váha měla být tak 53,přičemž já mám tak 51(občas kolísám,někdy mám 52,jindy 50,ale snažím si to držet na té 51).Myslíte,že to může být tím?Netrpím žádnou poruchou příjmu potravy,ale váhu si hlídám,to ano.No prostě bych se chtěla zeptat,co na to asi řeknete,docela mě trápí ta má menstruace.Bojím se,že to bude z té váhy.Prosím odepište na * * *…

Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl…

Ahoj holky, nějakou dobu už tyhle stránky navštěvuji, denně čtu všechny vaše příběhy…vlastně naše, jsou jak obtisknuté přes kopírák:( Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že A a B budou součást mýho života, vysmála bych se mu a poklepala bych si na čelo. Byla jsem normální, 19ti letá holka, co se o to, co sní nikdy nemusela starat, klidně si mohla dát pizzu a čokoládu o půlnoci, a stejně byla hubená. Nevím přesně kolik jsem vážila, doma nemáme váhu, ale myslím, že to bylo +/- 53kg na 167cm. Úspěšně jsem odmaturovala na gymplu a chtěla na vejšku. Jenže to nevyšlo. Tak jsem se rozhodla odjet do Anglie starat se o děti. Vlastně nic jinýho jsem ani dělat nemohla – chtěla jsem studovat angličtinu a někde jsem si jí zlepšit musela…dnes to vidím jak největší chybu svýho života. Po prázdninách jsem si tedy sbalila kufry a odletěla. Rodina byla celkem v pohodě. Problém byl v tom, že nevařili a nebylo tam skoro nic k jídlu. Oni jedli přes den v práci, pro malého tam bylo jídlo extra. Sice mě brali do obchodu a ptali se, co chci, ale přišla jsem si blbě, takže jsem obvykle nic nechtěla. Na to, abych si něco koupila sama, mi vše připadalo drahé. Takže jsem toho moc nesnědla. Do toho jsem začala jezdit na rotopedu, který měli doma. Neměla jsem přes den nic moc co na práci, tak jsem jezdila hodinu. Naši doma se báli, že se vrátim jako úplný vyžle. Ostatně, já si to myslela taky… Po pár týdnech přišla domácí s návrhem, že mi bude dávat extra peníze na jídlo…což se mi líbilo a i pro ní to bylo výhodnější, než mi pořád volat, stli něco nechci… V té době jsem si začala nakupovat a vařit sama. Jedla jsem normálně, nepřejídala se. Tak jako kdybych byla doma. Že bych mohla přibírat mě opravdu nenapadlo. Hlavně jsem se o to ani nestarala, váhu sice měli, ale vážila ve stonech a v librách a přepočítat na kg jsem nedokázala. Jednou jsem byla s kámoškou nakupovat a něco si zkoušela na sebe. Na ten okamžik nezapomenu…36 mi byla malá. Navíc mi neskutečně přetíkal špek na břiše. Tak jsem řekla kámošce, že jsem asi přibrala. A ona se divila, že jsem si toho ještě nevšimla…v tu ránu jsem to všechno viděla. Byla jsem odporně tlustá. Jakmile jsem přiletěla z města domů, běžela jsem se zvážit a vida – zjistila jsem, že váha se dá přepnout na kg. Nu, byl to velkej šok – 57kg. A to jsem si myslela, že hubnu:( Málem jsem se z toho rozbrečela. A nařídila si dietu, pochopitelně. Jenže jsem v životě žádnou nedržela, byla zvyklá si jíst co jsem chtěla. Nedokázala jsem nejíst sladké…tak jsem aspoň začala víc cvičit. Hodina byla moje minimum, ale obvykle jsem na něm vydržela aspoň dvě hodiny a pak třeba ještě hodinu večer jsem cvičila… Kila dolu nešli, naopak, ještě jsem něco přibrala. Připadala jsem si chodící sud. To bylo kolem Vánoc, kdy jsem měla jet domu. To mi taky moc nedodalo, ze všech stran jsem poslouchala, jak jsem tlustá a ať se sebou něco dělam. Takže jsem celý Vánoce drřela dietu. Že to nejde? Ale jo, šlo to a zhubla jsem…za 14 dní 3 kila. Pak jsem letěla zpátky. Kila jsem okamžitě nabrala zpátky. Byla jsem zoufalá a do zrcadla se nemohla ani podívat. Jednoho dne, jsem si strčila prsty do krku…ano, pochopitelně, že jsem si řikala, že to je jenom pro jednou, že víckrát to neudělam…vždyť to znáte…brzy jsem se začala přejídat neskutečnym způsobem…byla jsem schopná sníst třeba pekáč lasaní, půlkilovej dort, 8 tvarohových dezertů, 2 pytlíky brambůrek, 4 koblihy…no neskutečný hory jídla. A pak jsem si strčila prsty do krku a všechno šlo ven. Po pár měsících jsem zvracela i 5x denně. Vlastně jsem nic jinýho nedělala. Celej den, už od rána jsem jedla a zvracela. Tváře a krk jsem měla nateklé jak bobr, úplně jsem o sebe přestala dbát, bylo mi jedno, jak vypadam, nemalovala jsem se, nečesala se…pleť se mi neskutečně zhoršila a nosila jsem skoro jen tepláky, byli nejpohodlnější. A stejně jsem nehubla. Váha se teda nehýbala, ustálila se na 58. Tak jsem do toho všeho přidala projímadla. Nejdřív jednu tabletku, pak dvě…jak přestávali účinkovat, zvyšovala jsem dávky. Taky jsem jich byla schopná sníst i 50 za den…stejně jsem jich asi většinu ale stihla vyzvracet dřív než je tělo dokázalo zpracovat… krk jsem měla tak rozškrábanej, že jsem zvracela krev. Ani nevim, proč mě ta rodina neposlala domu…byla jsem neustále nervózní a podrážděná. Malý si se mnou užil asi nejvíc…Nikam jsem nechodila, styděla jsem se vyjít mezi lidi. Jediný, kam jsem chodila moc ráda byli supermarkety…ironicky říkám, že za peníze, co jsem projedla a prozvracela bych si s přehledem zaplatila liposukci celýho těla… Svoje světlo na konci tunelu jsem viděla s návratem domu. A povedlo se. Ta troska, co se vrátila z Anglie, najednou neměla čas ani myslet na jídlo, natož se přejídat a zvracet. Sice jsem byla tlustá, ale aspoň jsem nezvracela. Tohle mi vydrželo celý 3 roky. Na celou tuhle dlouhou dobu jsem se bulimie zbavila. Váha šla pomalu sama dolu…sice pomalinku, ale šla. Úspěšně jsem udělala přijímačky na VŠ… Jelikož studuju angličtinu, je nutný neustále mluvit…sice ve škole toho máme hodně, ale pořád to není dost. Tak jsem se rozhodla odjet minulé léto zas jako au-pair. Bála jsem se hodně, že se stará známá zase ozve, ale odjela jsem… Tak jsem se pro jistotu už od začátku hlídala. Váhu měli všelijakou, na to jsem byla upozorněná hned na začátku, takže jsem na ní moc nedala. Strašně jsem se bála, že zas přiberu. Poslední měsíc jsem se začla občas přejídat. Hlavně sladkýma věcma. Nikdy jsem to ale nešla vyzvracet. Už jsem vážně chtěla domu, řikala jsem si, že být tam dýl, tak do toho vlítnu znova. Pár dní před mym odjezdem koupili novou váhu. Málem jsem se zbláznila štěstim, zhubla jsem skoro 2 kg. Tak jsem se vrátila jenže ono mě to přejídání nepustilo…naopak, stupňovalo se. U babičky mi váha ukázala 55. Tak jsem se rozhodla řešit to trochu rádikálněji. Sedla jsem si k počítači a zadala heslo adipex. Za dva dny jsem si ho jela koupit. Vlastně to byla úžasná pilulka…neměla jsem ani jeden vedlejší příznak, kromě toho, že první noc jsem nespala. Nejedla jsem, neměla jsem chuť vůbec na nic, energie jsem měla jako nikdy… Takhle to šlo asi 10 dní…pak jsem si řekla,že bych něco sníst měla…jako něco výživnějšího, než ovoce, zeleninu a jogurty… tak jsem si koupila musli na snídani. Jenže jsem ho snědla podle svýho pošahanýho mozečku moc…a skončila jsem s prsty v krku na záchodě. Od té doby adipex přestal fungovat. Začla jsem se přejídat neskutečnym způsobem, nezvracela pokaždý, jenom občas. Bála jsem se, že mi zas natečou tváře a krk…do toho se přidali deprese, přestala jsem kamkoliv chodit. Okolí si začlo všímat, že něco je KO, ale na všechny jsem byla protivná. Adipex nefungoval, tak jsem si sehnala Meridii…stejnej účinek jako adipex…tentokrát jsem se vydržela nepřejídat už asi jen 4 dny… Deprese byly pořád horší a horší. Jednoho dne jsem to nevydržela a celý to vyklopila svojí spolubydlící. Byla naprosto úžasná, hned druhý den šla se mnou mě objednat k psychologovi i psychiatrovi. Přístí den jsem to řekla doma rodičum. Táta se zachoval suprově, sice moc nechápal, co mu to vlastně řikam, ale od začátku se mi snažil pomoct. Máma byla větší oříšek. S ledovym klidem mi řekla, ze věděla, že už tenkrát jsem měla bulimii. Moje kámoška jí potají zavolala a všechno jí řekla. Na otázku, proč nic teda neudělala, mi odpověděla, že jsem se jí zdála pohodě. Musim říct, že nic asi mojí dušičku nezranilo víc než tohle… že vlastní máma se vykašle na to, že její dítě má problém a prostě nad tim mávne rukou. Tátovi to vůbec neřekla. Tak jsem skoro jíst přestala…ze dne na den, přestala jsem se přejídat…a konečně zhubla… Tohle všechno je teprve 3 měsíce zpátky. Váhu si držím na 48kg, už ale nemám menstruaci, vlasy mi padaj ve velkym a hodně se mi zhoršila plet. Celý moje okolí si potají šušká, že mam anorexii, ja si hubená ale pochopitelně nepřipadam. Chodim na skupinové terapie, ale nemyslim, že by mi nějak pomáhali…byla jsem i psychiatra, tam jsem okamžitě dostala antidepresiva pro anoretičky, prej že po nich přiberu. Ta pani musí být blázen, když si myslí, že je dobrovolně budu jíst… Na meridii jsem se stala svym způsobem závislá…neúčinkuje sice, ale prostě pro ten pocit…snažim se toho zbavit, ale nikdy to nevyjde…na to, abych ji vzala a spláchla do záchodu nemam… Připadam si jak na horský dráze…někdy je mi strašně dobře, hlavně když mi všichni řikaj, jak jsem strašně hubená…pak zas přijde deprese a já sedim, jako teď – místo toho, abych byla v sobotu večer venku- u počítače a přijdu si tak odporně tlustá, že ani nemůžu jít mezi lidi… Jestli jste to vydrželi dočíst až sem, tak vám moc děkuju:) stejně tak jako budu moc vděčná za jakejkoliv váš názor nebo radu nebo pokud se najde někdo, kdo se z toho taky potřebuje „vykecat“, tak se ozvěte:)

Uz nechci…!!!

Ahojky holky.Prijde mi uplne strasne,jak jsou vsechny tyhle pribehy podobne tomu mojemu.Je mi 22 a litam v tom uz od 15.Zaclo to jenom zvracenim tak jednou az dvakrta za tyden,ale pri tom jsem docela normalne jedla.Ted je to tak,ze jsem jidelnicek omezila uplne na minimum.Da se rict,ze jim jenom ovoce a zeleninu a arasidy,ktere si povolim,pac mam docela rada alkohol a ty arasidy mi pomahaji tak nejak vic vvydrzet a tim padem na delsi dobu zapomenout na starosti a jenom se krasne opijet.Ale tento jidelnicek je samozrejme jen kdyz jsem s nekym.Teda vetsinou pred lidma vubec nejim,ale treba pred pritelem se kterym jsem i hodne dnu vkuse a taky,aby se me uz za to moje nejezeni nechtel na dobro zbavit,tak musim jist aspon tu zeleninu a to ovoce.Ale kdyz jsem teda sama,tak zeru vsechno na co prijdu.Vetsinou kazdou noc,kdyz uz doma vsechno spi,tak ja vyziram lednicku a pak zvracim az nekdy do rana,kdy pak vstavam v 5 a valim na spinning.V pondeli je to fajn,pac je to po vikendu stravenem s pritelem a tudiz neprozvracenem,a tak se mi jeste zvraci dobre,ale dalsi dny uz je to horsi a horsi.Jsem cim dal tim vic unavena,mam podreny krk ze vnitr a zvraceni uz mi proste nejde,takze mi zacinaji depky z toho,ze nemuzu zvracet a tudiz jsme hned tlusta jako prase a pak jenom brecim a brecim!Nemuzu ani vychazet ven z bytu,jak se za sebe stydim.Kaslu uz i na skolu a to letos statnicuju,takze bych fakt na ni kaslat nemela.Proste jsem v tom uplne uveznena!Ted uz nejak neumim hladovet nekolik dnu v kuse,takze muj tyden vypada fakt takhle:Pres den vetsinou nejim vubec,az na vecer se brutalne nazeru a pak zvarcim.Ale nekdy to nejde,takze du spat s brichem nazranym jako prase.Nekolikrat tydne chodim na spinnig,kde to tim jak jsem ze vseho zeslabla a nevyspana vubec nedavam,ale jenom diky tomu me ty moje depky jeste nazabily!A pak uz se jenom desim vikendu,ze az me muj pritel uvidi,tak ze me posle do prdele za to,jak jsme hnusne za ten tyden ztloustla.Ale za ten vikend kdy zase skoro vubec nejim se zase krapet uklidnim a uz se jenom tesim na to jak se v pondeli vecer zase krasne prezeru… Proste humus nejvetsi!Nevim co s tim!Zrovna tedka mam krizovy tyden,kdy mi zvraceni skoro vubec nejde a ja jsem byla docela hodne casto sama i pres den doma,takze fakt jsem nedelala nic jineho nez jenom zrala a tloustla a tloustla a i ted mam bricho jako balon a je mi uplne spatne a citim,ze jsem uz zase tlusta jako prase!Tak fakt nevim… Nebylo by lepsi se na tady to vsechno vykaslat uz uplne nadobro… Myslim,ze to jsem do ted neudelala jenom proto,protoze moc miluju sveho pritele a taky proto,ze jsem krapet zbabelec.Ale nekdy bych se fakt uz docela rada i k tomu hecla.Uz me to totiz fakt nebavi!Tak holky,at mate vice stesti pri bitve s touhle zasranou mrchou nez ja… Ps:Vubec jsem vam nerekla jak jsme na tom s vahou:Na vysku 163cm jsem nejvic mela tak 52kg a nejmin tak 44kg,ale vahu nenavidim tak o tom ani moc prehled nemam!Ale ted mam pocit,ze musim mit zas tak min. 60 kg.!!Pa